Večeře probíhá skvěle a během 9 hodiny už končíme a jde se spát. Sice to není pozdní hodina, ale kluci mají zítra závod a musí být odpočinutí. Na dnešní noc je v blízkém Miláně pro kluky zařízený hotel, takže Charlotte s Charlesem už odešli a já budu muset jet s Maxem a Kelly, protože se venku objevili fanoušci a spousta lidí s fotoaparáty, což by pro nás dva s Danielem mohlo být nebezpečné.
"Vy dva, a dost!" Se smíchem kopu Maxe pod stolem a on se začal smát, protože je mi jasné, že se baví o mně.
"Nemůžeš mě takhle tyranizovat!" Ukazuje na mě Max a Daniel mi věnoval jeden z jeho velmi okouzlujících pohledů.
"Tak přestaňte!" Směji se a když si u pomalého zvedání od stolu pořád povídají, tak se rozhoduji jít napřed, abych si mohla popovídat s Kelly. K mé smůle ale přicházím k výtahu, který nás sveze do spodního výchozího patra a stojí tady přesně ten, koho bych nejraději umlátila klidně i bublinkovou fólií. I přes to všechno se přistihuji při tom, že nasávám - mně velmi známou, voňavku, se kterou je spojeno mnoho vzpomínek.
"Ty si nedáš říct?" Ptá se mě Gasly v naší rodilé francouzštině ještě dřív, než ho stíhám praštit do hlavy a zničit si tak celou kariéru. Eloid, nejsi tak agresivní, všichni to víme, tak srovnej svoje myšlenky a chovej se, jako dáma. Ani mu nestojím za to, aby se na mě podíval a vyhlíží přijíždějící výtah.
"TY si nedáš říct." Odpovídám mu oznamovací větou shodně, jako se mě on ptal.
"Až budeš zase brečet kvůli tomu, že ti ublížil a já nevím, co dalšího, tak mi nevolej." Konečně se na mě otáčí a snaží se být chladný, ale já mu v očích vidím, že se jen zlobí a možná, že je zlomený. Ale proč? Celou tu dobu jsme byli kamarádi, když mě chtěl, tak zavolal a bylo to i obráceně. Jeho minulému výlevu o tom, že se vždycky všeho vzdal, aby mohl být se mnou, nějak nevěřím.
"Přestaň se chovat, jako malé děcko, už mě s tím pěkně sereš." Odpovídám mu naštvaně. Jak už je všem mým přátelům známo, tak sprostě mluvím jen naštvaná, nebo když nevím, kudy kam. A obojí jsem v poslední době neustále.
"Já?" Zasmál se na mě. "Já se neupínám na každého člověka, který mě hezky pozdraví." Věnoval mi jeden široký ironický úsměv. Gásly, znám tě lépe, než spousta lidí na téhle planetě, tudíž vím, že tohle je jen další provokace, aby lidi nezjistili, že máš vlastně city. Ale já ti na tohle neskočím, já ne.
"Pravda, ty nejsi schopný totiž nikomu věřit a mít někoho rád víc, než sám sebe. Tímto tě naposledy prosím, ať se mi vyhýbáš obloukem a nepleteš se mi do života, protože tohle si opravdu přehnal." Přicházím k němu blíž, aby slyšel každé moje slovo.
"Jsi hrozně slepá, když se ti někdo líbí." Sleduje mě a stojíme u sebe opravdu blízko. Kde je, ten posraný výtah?!
"To je pravda, jinak bych totiž nemohla být s tebou, protože jsem všechny ty ostatní holky přehlížela!" Když mu to říkám, tak mu dávám na hrudník ukazováček, jako bych ho tím chtěla probodnout.
"Ty-" Chce něco říct, ale já ho nenechávám.
"Buď. Už. Zticha." Říkám mu důrazně. "O co ti jde? Nedokážeš snést, že když mě neustále ignoruješ a odstrkuješ, že s tebou budu mít trpělivost do nekonečna? Sere tě, že se ke mně takhle Daniel chová? Ty si se za tu dobu, co se známe kvůli mě nezměnil ani jednou. Ani jednou. Jednoduše mě vynech z tvého života, protože mi stejně neustále ubližuješ." Dodávám jako poslední a on tentokrát mlčí. Vidím na něm, že by na mě nejraději začal křičet a přesvědčovat mě o svojí pravdě, ale k mému údivu je zticha.
ČTEŠ
My life with Formula 1
Fanfiction"Celý život jen poslouchám, že nejsem dost dobrá a že nikdy neuspěju. Já se fakt snažím, ale už to začíná být nad moje síly. Proč není nic jednoduché? Proč všichni musí strkat nos do věcí, které se jich netýkají? Proč mě všichni přesvědčují, že nemá...
