"Mamka byla docela překvapená." Říká mi, zatímco já ho už také objímám oběma rukama.
"Jo, to naposledy, co jsem jí viděl, tak byla hodně překvapená." Zasmál se.
"Gásly!" Říkám na náznak, aby přestal.
To dlouhé á už mě nikdy neopustí, vždycky mu tak budu říkat protože vím, že to od ostatních nesnáší, ale ode mě to má rád. Teda alespoň myslím, protože jsem si myslela, že i Charlese znám, a teprve tady jsem zjistila, že asi moc ne.
"Jo, takhle přesně si to taky říkala. Teda, ne tak úplně říkala." Začal se znovu smát.
"Přestaň." Zamumlala jsem.
"Ne, určitě si říkala něco opačného." Pořád se směje. Já toho kluka snad něčím praštím.
Dávám mu ruku na pusu, aby už nic dalšího neřekl.
"Vůbec si za mnou neměl chodit, ani si mě všímat." Říkám mu, a už přestávám být naštvaná.
"Ty si si myslela, že tu začneš pracovat, a já se to nedozvím?" Zasmál se a trochu mě kouše do ruky.
"Možná?" Dávám ruku z jeho pryč a pevně se ho chytám. Moje odpověď Pierra rozesmála.
"A ty si myslíš co? Že Katarinu sem nevezmeš, jako všechny svoje holky na začátku?" Ptám se ho, zatímco sleduji nasvícený okruh.
"No, nevezmu, když tady mám tebe. Abyste se mi nepoprali." Zasmál se a dává mi pusu do vlasů.
Ten kluk mě bere jako samozřejmost.
Vím, že to není správné - nějaké takovéhle úlety, ale i u toho máme jedno jediné pravidlo, a to takové, že pokud Pierre má oficiální přítelkyni, tak jsme jenom kamarádi. Ano, oficiální.
Shodli jsme se na tom, že pokud má v rámci svojí kariéry "oficiálně ohlášenou" přítelkyni, tak se nebude na veřejnosti ukazovat s nikým jiným a my dva spolu nic mít nebudeme. A ano, jsem naprosto naivní, ale pořád je to ten člověk, který mi byl, jak to říct, fyzicky nejblíž po ztrátě Julese, s Charlesem jsem se samozřejmě taky zblížila, ale ten mi pomohl spíš psychicky. Vlastně si do dnešního dne nejsem jistá, jestli toho všeho Pierre nechtěl jen zneužít, a já se do toho sama zamotala.
"Neboj, na mě ohledy neber, já jsem z tohohle kolotoče už dávno venku." Musela jsem se nuceně zasmát.
Štve mě, ale i přes to ho mám hodně ráda, ale dělám, že ne. Jenže on to moc dobře ví. Když už jsem začala být v pohodě, tak mě během několika vteřin dokázal naštvat doběla. Trochu od něj odstupuji a Pierre se začal upřímně smát.
"Asi se mám moc ráda na to, abych se sebou nechala tohle dělat." Konečně jsem se ozvala.
Hned, co mojí myšlenku vyslovuji nahlas, tak si uvědomuji, jak moc špatný nápad to byl. Nebo ne? Možná je dobře, že jsem se po takové době ohradila. Po 2 letech, co jsme dělali, že se nic nestalo, tak jsem konečně něco řekla nahlas.
"Ale, ale." Pořád se směje.
"Už raději nic neříkej. Jdu si lehnout." Na oko jsem se na něj usmála.
"Uvidíme se zítra." Mrká na mě.
"Nebo se ti možná budu znovu vyhýbat." Mávám na něj a odbíhám zpět do autobusu.
ČTEŠ
My life with Formula 1
Fanfiction"Celý život jen poslouchám, že nejsem dost dobrá a že nikdy neuspěju. Já se fakt snažím, ale už to začíná být nad moje síly. Proč není nic jednoduché? Proč všichni musí strkat nos do věcí, které se jich netýkají? Proč mě všichni přesvědčují, že nemá...
