"Celý život jen poslouchám, že nejsem dost dobrá a že nikdy neuspěju. Já se fakt snažím, ale už to začíná být nad moje síly. Proč není nic jednoduché? Proč všichni musí strkat nos do věcí, které se jich netýkají? Proč mě všichni přesvědčují, že nemá...
Brzy ráno vstávám a když po rychlé snídani přijíždím na okruh, tak si dávám ještě ranní běh, abych byla na dnešek pořádně energeticky připravená. Když už jsem asi 400 metrů od vchodu, tak vedle mě přibržďuje Danielův modrý McLaren a já se začala smát.
Co tu vlastně dělá, tak brzy? Jezdci by měli přijíždět zhruba až tak za hodinu a půl.
"Čauko, kočko, nechceš svést?" Směje se uvnitř Daniel a já se smíchem, zavrtěním hlavy, odmítám. "Fajn, pojedu vedle tebe." Zpomaluje na tempo mého běhu a já se zastavila.
"Danieli!" Zakládám si ruce v bok a on mě se smíchem napodobuje. "Jeď." Jednoduše ho pobízím a on se smíchem sešlapává pedál plynu a zajíždí do vnitřního parkoviště okruhu. Jsem ráda, že dneska má konečně dobrou náladu.
Tady na Monze se mi líbí to, že je tu okruh oddělený příjezdovou cestou, kam musí každé vozidlo pustit dovnitř, takže se tu teď brzy nepohybuje skoro nikdo, a pěší cesta, kudy fanoušci přicházejí na okruh, je od této zóny také úplně oddělená. Jednoduše - se tu nikdo nemotá, protože tu nikdo nepověřený a ten, kdo není součástí stájí, nemá co dělat a nedostane se sem.
Během několika dalších minut dobíhám k turniketům, kde děkuji personálu, a dále mám zamířeno do autobusu, ve kterém jsme dnes nespali, a to hlavně proto, aby Max mohl trávit nějaký čas s Kelly. Tady si dopřávám rychlou sprchu a oblékám se do nové, perfektně padnoucí kolekce týmového oblečení a nemůžu být víc, než spokojená. Kraťasy jsou z příjemného materiálu a skvěle padnou, ale ta tmavěmodrá barva už mi pomalu ale jistě, leze krkem.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Dle mých hodinek mám ještě hodinu čas, než dorazí Max a potom se budeme muset dát do společné práce. Ale díky mému nasazení do pozdních večerních hodin jsem zvládla všechnu administrativu vyřešit v průběhu včerejší noci. Vydávám se tedy na obhlídku boxu, jestli je zde všechno připraveno, ale když procházím okolo jednotlivých zázemí, tak mě někdo chytá za pas a vtahuje mě do zázemí.
Co to vidím za barvy - oranžové, takže McLaren? Daniel, jak jinak. Kdo jiný by to přeci byl? Začala jsem se smát a on taky, a i když jsem ho ještě neviděla, tak je to na 100% on, takový specifický smích má jen on. A koukám na ruce, které mě drží - jeho tetování by ho prozradili kdekoliv.
"Pusť mě, musím být připravená až přijede Max!" Směju se a on se mnou jde až do zadní místnosti pro jezdce. "Dani!" Dává mi ruku přes pusu a já se ještě víc směji. "Danieli pusť mě, nesmím přijít pozdě!" Mumlám mu do ruky a nepřestávám se smát.
"Max chodí pozdě, takže máš spoustu času, a to i kdyby přišel včas!" Směje se a posazuje mě na stůl, když vycházíme o patro výš. Z veřejnosti uvnitř v areálu zatím nikdo není, a po chodbách se tu skoro nikdo nepohybuje, protože jediní, co zatím dorazili, jsou zalezlí v boxech a kancelářích.
