My life with Formula 1

Good Morning, Family

Hodně brzy ráno se budím a moje tušení, že nejsem doma, se potvrzuje. Ležím přesně v té posteli, kterou jsem včera obdivovala.

Ale na rozdíl od minule si všechno moc dobře pamatuju. A neříkám, že bych nechtěla, nebudu lhát, bylo to fakt skvělé, ale za chvilku musím být doma, abych se mohla rozloučit s rodinou a zkontrolovat si věci před odjezdem zpět do každodenního kolotoče.

A co se vlastně stalo? Co by se asi mohlo stát, když se mě Daniel včera zeptal, co bych chtěla udělat a nikdo se mě na to nezeptá a nevyslovím to nahlas. Ano, přesně tak, stalo se to nejvíc očekávané a skončili jsme v posteli. A nemusela jsem být ani opilá, ani nic jiného. Prostě jsem to řekla nahlas a stalo se to - ano, divím se sama sobě. Ale pořád si opakuji, že jsem dospělá a musím konečně začít dělat to, co chci já. Ne, nejsem na sebe za to hrdá. Vlastně musím si pořád lhát? Mám z toho docela radost, a pokud se něco pokazí a bude mě to bolet, tak se potřebuji zase spálit, abych se znovu poučila a zas a znovu udělala ty stejné chyby.

Hodně pomalu se sunu z postele - i když nerada, a cestou, kterou absolvuji po špičkách, si z Danielovy šatny beru jedno naprosto úžasné tričko, které má jemně růžovou barvu a vycházím ven z pokoje, kdy za sebou co nejtišeji zavírám dveře.

Momentálně je mi jedno, jestli můj bratr spí, on mi volal nespočetněkrát, když potřeboval, abych mu pomohla dostat se domů, a to bez dotazů hlavně rodičů a nejmladších sourozenců, aby jim nešel špatným příkladem.

"Brý ráno." Slyším jeho ospalý hlas.

"Jsi doma?" Ihned se ptám.

"Ne, ty?" Odpovídá mi.

"Ne, za 15 minut na našem místě?" Ptám se ho.

"Si piš." Odpovídá mi a hovor típá.

Našli jsme si za ty roky místo, kde se potkáváme, abychom po strávených nocích venku přišli zpět domů společně.

Fajn, co teď, měla bych se obléknout, ale opravdu Daniela nechci budit. Co, kdybych si tohle tričko a ještě něco vypůjčila z jeho šatníku a jednoduše šla domů? Ani náhodou, ty jen zase nechceš čelit svému rozhodnutí, Eloid. Včera si snad k něčemu došla a měla by sis za tím stát.

Při mém přemýšlení si všímám pootevřených dveří do jedné z místností, které tu jsou a tak nějak tuším, že jedny z nich určitě musí být od koupelny, druhé jsou od šatny a ty další dvoje? Kdybych jen nakoukla, tak by se nic nestalo, ne? Od kdy jsi tak zvědavá a cpeš se ostatním do soukromí? Bože můj, nemůžu být pořád tak slušná, sama vím, že je to nudné.

Dveře ještě trochu pootevírám a vcházím do místnosti, která vypadá úplně jinak, než zbytek bytu. Je tu několik otevřených poliček, které jsou naplněné knihami, malými replikami helem, dále je tu stůl, na kterém je nejnovější verze stolního iMacu - což cením, sama tyhle věci zbožňuji. Za dveřmi se nachází Danielův simulátor, na kterém trénuje jízdu na okruhy, když zrovna není na cestách po závodech. Nejvíc mě ale zaujímá fotka v nádherném rámečku, na které je Daniel s Maxem, a vypadá, že je to jedna z jejich prvních společných fotek. Má tu zarámovanou fotku z vítězství v Monaku z roku 2018, fotka s Martinem a spousty dalších. Celkově mě ale překvapuje, že je pokoj vymalován světle hnědou a je to tu snad jediná místnost, která není šedá.

Mám pocit, že jsem zrovna vešla do jeho jediné soukromé místnosti, ve které nemám co dělat a je to jeho "Safe place". Pokouším se tedy dál nečmuchat a raději vycházím ven z pokoje a dveře nechávám pootevřené stejně, jako když jsem vcházela dovnitř.