"Celý život jen poslouchám, že nejsem dost dobrá a že nikdy neuspěju. Já se fakt snažím, ale už to začíná být nad moje síly. Proč není nic jednoduché? Proč všichni musí strkat nos do věcí, které se jich netýkají? Proč mě všichni přesvědčují, že nemá...
"Danieli, zlatíčko, znovu ti gratulujeme a zítra se nám ozvi! Pojedeme za tetou a všichni by ti taky chtěli zavolat a popřát k vítězství! Počkáme na tebe do večera." Sděluje mu jeho mamka a já se usmála. Na konci dne jsou to naprosto normální kluci, kteří taky chtějí nějakou chvíli trávit v okruhu svojí rodiny. To mi připomíná, že bych se taky měla ozvat rodičům a těm satanům, kterým říkám sourozenci. Daniel si mě pomalu stahuje na klín, abychom v záběru kamery byli oba dva.
"Díky, přeju vám dobrou noc, pozdravuj zbytek!" Usmívá se Dani.
"Dobrou noc, ráda jsem vás oba viděla." Široce jsem se na ní usmála a mávám. Kvůli časovému posunu, který je mezi tímhle státem a Austrálií, jsme se trefili do jejich normálního času během dne, ale tady už je docela pozdní večerní hodina.
"Nechtěl by si jít někam oslavovat svoje dnešní vítězství?" Ptám se ho, když k němu otáčím hlavu, abych si ho prohlídla. Popravdě se mi nechce odcházet z jeho blízkosti, protože tohle jsou ty nejmenší maličkosti, které tohle všechno dělají ještě hezčí. Daniel nic neříká, chytá mě okolo břicha a svojí hlavu mi pokládá na rameno.
Asi jsme spolu byli na některých místech sami, a taky jsme se spolu opilí vyspali, ale tohle je úplně jiný a nový pocit. Nikdo tu není, nemusíme myslet na to, kdo nás vyfotí, a kdo je okolo a kdo by nás mohl vidět.
Já nic neříkám, protože tohle nechci kazit dalšími slovy a chci si to užít co nejvíc. Danielovy vlasy mě trochu lechtají na krku a já si užívám výhled na blyštící se město. "Tvoje mamka je skvělá." Usmála jsem se, i když mi do obličeje nevidí. Okolo svého břicha cítím jeho ruce, kterými mě objímá.
"Je zlatá." Když to říká, tak si jsem na 100% jistá, že se usmívá. Daniel ale není dál potichu a konečně se začíná rozmlouvat. "Tohle je fajn, viď?" Ptá se mě a myslí přesně to, na co jsem před chvilkou myslela.
"Moc." Přitakávám mu a moje mysl je právě teď úplně vypnutá. Nemyslím na nic, ale vůbec na nic. Co bude zítra, pozítří, vše co se týče závodění a všeho ostatního teď jde mimo mojí mysl a můj čas, naprosto všechno.
***
Probouzím se a za svými zády cítím teplo něčího těla. Z pohodlné hotelové postele se mi vylézat nechce, ale budu muset. Je tu nový den a spousta nových věcí, které musím zařídit.
Ani nevím jak, ale mé včerejší usnutí přišlo ještě rychleji, než jsem si myslela. Probouzím se - samozřejmě v Danielově posteli, a pomalu se rozkoukávám několika mrknutími. Večer se nic nestalo, povídali jsme si, a to hlavně v posteli, kde se nic jiného nedělo.
Co nejjemněji a nejtišeji se vyvlékám ze spárů jeho ruky, a jeho zpět přikrývám zbytkem jedné nadrozměrné peřiny. Po cestě ven z pokoje si beru svůj telefon z nabíječky, mikinu ve které jsem přišla a navlékám si kraťasy, abych tu po chodbě nechodila ve spodním prádle a tričku.
Naštěstí se mi daří Daniela nevzbudit, když odcházím do svého pokoje. Netrvá to dlouho, než mi sem hoteloví zaměstnanci nesou snídani, po které se sprchuji a oblékám se do lehkého oblečení, protože venku dnes bude opravdu horko. Večer jsem si nestihla pořádně ani nic vybalit a už mám zase všechno úhledně zabalené zpět.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
