Fake Holidays

První oční kontakt

Budík zvonil ve dvě hodiny ráno.

„Achjo,“ zaskuhral jsem a promnul si obličej.

Sedl jsem si na posteli a chňapl po deníku, jež už byl zabalený v kufru. Měl jsem tu potřebu se vypsat.

„Milý deníčku, dneska jedeme na hory. Konečně! Cejtím v kostech, že se něco stane. Něco mimořádnýho…-“

„Louisi?“ šeptala Fizzy rozespale, když mi vtrhla do pokoje.

„Hej, neumíš ťukat?“ zašeptal jsem rozčíleně a pohodil hlavou na znamení, ať zavře dveře.

Posadila se do tureckého sedu hned vedle mě. Přitiskl jsem si deník na prsa. Nikdo o něm nevěděl. Mysleli by si, že jsem divný (ještě víc, než jsem). Fizzy mě z ničeho nic objala.

„Copak?“ pohladil jsem jí po vlasech a objetí jí opětoval.

„Jake se se mnou rozešel,“ zašeptala. Slyšel jsem, jak se jí chvěje hlas.

„Aha, to je mi líto. Neboj, to přebolí,“ chlácholil jsem ji, přivinul si ji k sobě a kolébal ji, jako když byla malá.

„Já ho měla fakt ráda,“ rozbrečela se.

„Ale no tak. Je to blb, když tě nechal. A proč to vlastně udělal?“ zeptal jsem se opatrně a utřel jí slzy.

„Řekl mi, že…že pro něj nejsem dost dobrá. A…a Kate z jeho třídy je prej daleko lepší,“ škytala.

„Ach bože,“ povzdechl jsem si.

„To je s prominutím úplnej kretén, protože jsi úžasná a moc hezká holka, Fizz. A jestli to on nevidí, tak je slepej,“ políbil jsem ji na čelo a pousmál se.

„Díky, Lou. Jsi ten nejlepší brácha na světě,“ usmála se na mě se slzami v očích a pěvně mě obejmula.

„Ale prosím tě, ty jsi kecka,“ cvrnkl jsem ji do nosu.

„Pojď, dáme si něco k jídlu,“ zvedl jsem se ze země a podal jí ruku.

Mamka dole už pobíhala z místa na místo.

„No bylo na čase,“ zamrmlala rozzlobeně.

Beze slova nám všem podala ovesnou kaši.

„Mami, zvládneš to uřídit?“ zeptala se Lottie rozespale a zívla.

„Neměj obavy. Když všechno půjde podle plánu, v osm večer jsme tam,“

Holky si sborově povzdechly nad myšlenkou, jak dlouhá cesta nás čeká. Po snídani jsme se vystřídali v koupelně, dobalili poslední věci a naházeli všechny zavazadla do auta. Byla to naše první dovolená od té doby, co nás táta opustil, a tak bylo očividný, že byla mamka trošku nervní. No uznejme si, že mít na krku čtyři holky a jednoho pubertálního kluka není procházka růžovým sadem. V půl třetí už jsme seděli v autě. Lottie s Fizz hned usnuly ale Phoebe a Daisy ne a ne poslechnout. Byly moc natěšené, a tak jsem jim povídal pohádku, přičemž mamka řídila. Konečně zabraly. Mamka se pousmála nad klidem, který se rázem rozhostil v autě, a pustila rádio s její oblíbenou stanicí, kde celý den nehrají nic jiného, než country písničky. To jsem opravdu nemusel. Pustil jsem si své vlastní písničky ve sluchátkách a zavřel oči doufaje, že usnu a cesta mi tak rychleji uteče.

*z Harryho pohledu*

Hlava mi třeštila, jako kdybych v ní měl tisíce střepů. Rozhlížel jsem se kolem sebe.

„Kurva,“ vypravil jsem ze sebe, když jsem zjistil, že jsem usnul na barové stoličce v hospodě.

Barmanka mě nevyhodila, protože je to moje… no, stará známá. Promnul jsem si oči a koukl na mobil, kolik je hodin. Zář displeje mě málem připravila o zrak. Bylo něco po osmé.

„Do prdele, do prdele, do prdele,“ klel jsem si pro sebe. Přijdu pozdě do práce, opět.

Nemotorně jsem se vypotácel z hospody. Vlasy jsem si jen tak narychlo projel prsty a svižným krokem si to mířil k penzionu Kotva, který naštěstí stál hned za rohem. U vchodu si naštvaně podupávala nohou Anne. A sakra. Pomyslel jsem si.

„Kde jsi celou noc byl?! Víš, jak jsem se o tebe bála? Říkal jsi, že přijdeš domů!“ vystartovala na mě dřív, než jsem se nadechl. Házela rukama do všech stran a bombardovala mě nenávistnými pohledy.

„Klid,“ chytil jsem ji za ramena a podíval se jí do očí.

„Večer to probereme, ok? Teď musím jít makat, nebo se Tommy zblázní.

Než stihla cokoli namítnout, letmo jsem ji políbil a vešel do budovy.

„Že se už vůbec nedivím. Styles jde zase pozdě,“ halekal na mě Tommy přes celou halu.

„Sorry, hele už se to nestane,“ vzal jsem si uniformu z pod stolu a chtěl jít do šatny.

Tommy si stoupl do cesty: „Vzpamatuj se sakra a střihni se do latě. Takhle to už dál nejde. Ještě jeden jedinej úlet a letíš!“ propaloval mě pohledem.

Přemýšlel jsem, kolik mu může být. Když dlouho mluvil, tak se zadýchal a zrudnul. Mohlo mu být takových 45? Rozhodně vypadal na víc, než mu doopravdy je.

„Jasně, rozumím,“ zakýval jsem hlavou a pospíchal do šaten.

Nikdy jsem tuhle práci nechtěl dělat. Vlastně jsem ji přijmul jen díky Anne. Potkal jsem ji, když jsem tu byl na dovolený no a byla to láska na první pohled. A tak jsem zůstal, abych jí byl nablízku.

Rychle jsem se převlékl do uniformy, umístil jmenovku na čestné místo a šel vykonávat každodenní práci. Počkal jsem do půl desáté, až budou všichni hosté na svahu a poté obešel pokoj za pokojem, vysál tam, vysypal odpadkový koš a převlékl postele. Tím má dopolední práce hasla. Zašel jsem si na oběd a poté čekal, až mi začne odpolední šichta.

*z Louiho pohledu*

Mamka zastavovala každé tři hodiny, abychom se protáhli, došli si na záchod a posilnili se. V odpoledních hodinách se Phoebe a Daisy začaly netrpělivě vrtět. Bylo to na ně příliš dlouhé. Snažil jsem se je zabavit loutkovým divadlem a maňásky, které představovaly moje ruce, ale nepomohlo to. Přece jim bylo teprve osm. 

„Mamí? Kdy už tam budeme?“ ptala se Phoebe otravně.

Mamka s pohledem přilepeným na silnici a klidným hlasem odpověděla: „Už jen pár hodin, zlato. Za chvíli najedu s autem na trajekt, a pak už to půjde rychle,“

*o šest hodin později*

Vylezu z auta celý rozlámaný a rozhlížím se kolem sebe. Všude jsou hory a sníh. Co bych taky čekal, že? Penzion byl pěkný, vysoký a celý dřevěný a na štítu byla obrovská kotva, asi znak.

„Mami, jsi frajer,“ zasmál jsem se a plácl si s ní.

„No jo, prosím tě,“ sotva otevřel kufr od auta, že vyndá zavazadla, rozletěly se dveře hotelu a v nich stál mladý kurýr.

Přišel až k nám, popadl kufry a pravil zatímco mi hleděl do očí: „Dobrý den, vítejte v penzionu Kotva a hlavně tady u nás, v Rakousku!“

Byl hodně vysoký. Typuju tak třicet let. Jeho pleť byla velmi snědá, oči mu zářily jako dva malé smaragdy a vlasy spadající na jeho široká ramena se mu kudrnatěly jako ovečce. Voněl po růžích. Ten musel mít holek, že je na prstech dvou rukou nenapočítá. Skousl jsem si ret a pohlížel si ho od bot s podpatky až po konce jeho kučeravých loken.

„Lou, jdeš?“ křikla na mě mamka.

„Jo, jasně,“