Fake Holidays

Samé obavy

„Já se zkrátka bála, že tě postihne stejný osud, Lou. Vím, že to byla úplně jiná situace, ale ty jsi mi to prostě připomněl. Tvého otce vidím před sebou každičký den a to, když se podívám na tebe. Máš jeho oči a úsměv, Lou. Kdyby neumřel...byla bych s ním dodnes. Milovala jsem ho," řekla matka zkroušeně.

„Paní Tomlinsonová, neberte si to tak. On je tam nahoře a je hrdý, že jste vychovala tak úžasného syna, jako je Lou. Miluje vás oba," objal ji Harry, přičemž mi hleděl do očí.

Usmál jsem se na něj, byť se mi v očích leskly slzy. Byl jsem mu tolik vděčný, že tu je právě teď když ho tolik já i má matka potřebujeme.

„Nechci, abys zmizel z mého života, Lou," hořekovala mamka.

Holky celé to „divadlo" sledovaly zpovzdálí s otevřenou pusou.

„Ale mami, co to povídáš? Já přeci nikam nezmizím. Nebo se alespoň v nejbližší době nechystám," políbil jsem ji na čelo.

„Slibuješ?" pohlédla na mě s nadějí.

„No jasně," přikývl jsem s lehkým úsměvem a umístil ruku na její rameno.

„Paní Tomlinsonová, nemusíte mít žádné obavy. Vašeho syna vám nikam neodvezu, miluju ho. Mně ani jemu se nic nestane, to vás ujišťuju," usmál se na ni Harry přesvědčivě, „a teď byste si měla jít odpočinout, hodně jste se vyčerpala."

„Holky, přichystejte mamce postel, šup!" zavelel jsem.

Ty z mladších se ihned rozprchly do pokoje a udělaly, jak jsem řekl. S Harrym jsme matce pomohli do postele.

„Děkuju, jak ses o mě staral, Lou, jsi zlatíčko," šeptla mamka, pohladila mě letmo po tváři a zalezla pod peřinu.

„To je přece samozřejmost. Ty ses o mě starala od narození, tak jsem ti to teď vynahradil a navíc, nejsem jediný, kdo na tebe dával pozor. Dík si zaslouží i Lottie s Fizzy, ty taky hodně vypomáhaly," konstatoval jsem, když jsem jí naklepával polštář.

S Harrym jsme každý usedli na jeden kraj její postele, jako bychom se snad báli, že bez naší přítomnosti neusne. Jen jsme tam tak beze slova seděli jako dva strážní andělé každý z jedné strany. Byli jsme v pokoji jen my tři. Jediné, co osvěcovalo místnost, byla malinká plápolající svíčka na parapetu okna. Každý jsme chytili jednu matčinu ruku.

„Lou už pěkně dlouho nebyl tolik šťastný, Harry, važ si toho," mumlala mamka se zavřenýma očima.

„Vážím," šeptl Harry, nahnul se přes postel a s úsměvem mě něžně políbil.

„Moc se k sobě hodíte, jako byste se hledali věky. Na věkový rozdíl a názory ostatních neberte ohledy, pokud se doopravdy milujete," to bylo to poslední, co jsem slyšel předtím, než mamka začala pravidelně dýchat a usnula.

„Líbíš se jí," usoudil jsem s úsměvem zvedajíc se z postele.

„Myslíš? To jsem rád. Moc mi na tom záleží, na tom, co si o mně tvoje rodina myslí," řekl pochybovačně.

„Jsem si tím jist," mrkl jsem na něj, „co budeme teď dělat my?"

„Mohl bys dneska přespat u mě na hotelu!" napadlo ho.

„No, já nevím, jestli je to dobrý nápad," zaváhal jsem na malý zlomek sekundy, „ale vlastně proč ne."

„Skvělý! Objednám nám pizzu!"

*z Harryho pohledu*