Fake Holidays

Malé rozptýlení

Čus, bus, autobus! A jsem tu znovu s dalším dílem! :D:3 Nic moc se v něm neděje, ale potřebuju nějaký ten úvod před hlavní zápletkou ;) Děkuji všem za votes, komenty a přečtení! Jste úžasní. LOVE YOU. ADEL XX ENJOY

Cítil jsem se zavrhnutý. Vlastní matka se mnou nekomunikuje. Vlastně...nekomunikuje s nikým. Od toho incidentu uběhly tři dny a žádné změny zatím nenastaly. Snažím se to nějak překousnout, ale nejde to ignorovat. Lottie se mě už s obavami ptala, co jsem jí provedl, že se chová tak „zvláštně", ale já jen hloupě papouškoval jako nějaký robot, že to bude dobrý. Vlastně jsem si nebyl jistý tím, že to bude dobrý. Nebyl jsem si jistý už vůbec ničím...

*z Harryho pohledu*

Bolelo mě vidět Louiho takhle zničeného. Bolelo to hodně. Tři noci nespal, bylo vidět, že je vyčerpaný. Však fialové kruhy pod očima, rozcuchané, neupravené vlasy a bledá tvář o něčem vypovídaly. Nechtěl jsem, aby se trápil. Jeho zármutek byl totiž i tím mým. Chtěl jsem ho nějak rozveselit, trošku rozptýlit, aby přišel na jiné myšlenky. Zbývalo nám už jen sedm zatraceně krátkých dnů, než mi odjede. Smutně jsem si povzdechl a rozhodl se, že ho alespoň navštívím v hotelu a podívám se, jak si daří. Když jsem zamykal byt, má noha se zamotala do něčeho podivného. Byl to leták. Otráveně jsem ho zvedl ze země. Byla to pozvánka na pouť! To je ono! Pozvu Louise na pouť. Jmenovala se Maentffieldova pouť a byla tu velmi proslulá. Pořádá se každý rok a já bych na ni málem zapomněl! Byla už dnes večer. Nemohl jsem se dočkat, až se na ni s Louisem vydáme. S radostí jsem si to mašíroval do svého bývalého hotelu.

Zaťukal jsem na pokoj číslo 22 a vyčkával...

*z Louisova pohledu*

Zrovna když se mi to nejmíň hodí, tak někdo ťuká na dveře.

„Moment!" zahalekal jsem směrem ke dveřím, přičemž jsem si hrál s Daisy a Phoebe, jelikož matka toho nebyla jaksi schopna.

„Koho to sem čerti nesou," procedil jsem skrz zuby jdouc ke dveřím otevřít.

Mýlil jsem se. Koho to sem andělé nesou. Harry. A zase je tu ten můj debilní úsměv.

„Ahoj," šeptl s úsměvem.

Místo pozdravu jsem se mu vrhl do náruče. Bylo toho na mě zkrátka moc a jediné, co jsem teď doopravdy potřeboval, byla podpora.

„Jak se jí daří?" šeptl mi do vlasů Harry, zatímco si mě k sobě přivinul.

„Furt stejně," zesmutněl jsem.

„Ale no tak, kde je ten úsměv, do kterého jsem se zamiloval?" mluvil na mě tím tónem, kterým se mluví na miminka, nebo roztomilá zvířata a povytáhnul mi koutky úst směrem nahoru.

„Ty jsi děsnej," zasmál jsem se trošku a šťouchl ho do žeber, „a proč jsi vlastně přišel? Neber to tak, že bych tě neviděl rád, to vůbec!"

„Noooo, napadlo mě, jestli máš teda dneska večer čas...," napínal mě.

„Tak už se vymáčkni!" zatřásl jsem jím se smíchem.

„Půjdeš semnou na rande?" a udělal šťěněčí obličej.

„Šel bych i bez toho prosebného výrazu, Harry," líčka mi zrůžověla. Věnoval jsem mu malý polibek na nos, „a kam chceš jít?"

Harry mi strčil před nos nějaký kus papíru. Byl na něm obrázek obrovské, klikaté jezdící dráhy a spousta světýlek.

„Wow," vypadlo ze mě jen.

„Půjdeš?" pobízel mě.

„Jasně! Já zbožňuju poutě!" vypískl jsem s nadšením.

„Tak to jsem rád. V sedm se tu pro tebe stavím, jo?"

„Ehm Harry, já ji tu nemůžu nechat samotnout," docvaklo mi najednou, když jsem se vrátil zpět do reality.

„Ale Lou, je to jen jednou za rok a navíc jsou tu tvé sestry, které se o matku skvěle postarají! Můžeš jim každou hodinu volat. Prosím. Žádám tě o jeden večer. Jen my dva. Protože za sedm dní...," zlomil se mu hlas a sklopil pohled.

„Půjdu," řekl jsem pevně.

Harry ke mně vzhlédl a v očích jsem spatřil malinké jiskřičky radosti.

„Miluji tě," bylo to to poslední, co Harry řekl před tím, než se mi vpil do rtů.