Fake Holidays

Klid před bouří

Vešli jsme do jídelny. Žaludek jsem měl sevřený a připadalo mi, jako bych na něm měl uzel. Jen stěží jsem mohl polknout, na rukou jsem pocítil studený pot. Po zádech mi přeběhl mráz. Znejistil jsem. Opravdu jsem ho nechtěl potkat.

„Jdeš?" pobízela mě Fizzy kráčející pár kroků přede mnou.

Vyplašeně jsem se rozhlížel okolo sebe. Takhle jsem se ještě nikdy necítil. Měl jsem z toho opravdovou hrůzu. Posadili jsme se ke stolu. Nepřestával jsem se nejistě rozhlížet.

„Hledáš někoho zlato?" zajímala se mamka.

„Vlastně ne," chabě jsem se na ní usmál a pokusil se trochu uvolnit.

Nic se nemůže stát, jsem tu s rodinou. Co by mi mohl říct, nebo udělat? Nic. Pomalu jsem se začal uklidňovat. Dokonce jsem se poprvé za den zasmál, když Daisy vystříkla limonáda nosem.

Večeře byla výtečná. Nakonec nám velmi milý číšník donesl poslední chod večera, dezert. Olízl jsem se nad talířem s palačinkou.

„Vypadáš mnohem líp, brácha," pohladila mě jemně po zádech Fizzy a pousmála se.

Úsměv jsem jí opětoval. Byla to pravda. Dokonce jsem se i mnohem líp cítil. Nechtěl jsem se Harrym už ani na minutu zaobírat. Fizz měla pravdu, jsem moc naivní. Byla to jen trapná platonická láska z mojí strany.

„Lou? Půjdeš s námi zítra na svah?" zeptala se mamka přičemž si usrkla ze skleničky s vínem.

„No jasně, už jsem v pohodě!" odpověděl jsem bez rozmyšlení, byť mě noha stále pobolívala. Nechtěl jsem tu být třetí den sám. Byla to strašná otrava.

„Jsi si jistý, že to zvládneš?" strachovala se.

„Jsem," ubezpečil jsem ji úsměvem a pohladil hřbet její ruky. „Půjdeme?" ukončil jsem konverzaci.

Zvedli jsme se a namířili si to do hotelového pokoje.

Když jsem stoupal do schodů, někdo mi sáhl na rameno. Nebyl to stisk ruky, jaký měly mé sestry ani máma. Tento stisk byl mnohem pevnější a silnější. Zajíkl jsem se.

„Chtěl bych s tebou mluvit," zamumlal Harry. „Směl bych?" podíval se na mou matku, jako by o tom rozhodovala ona.

„On snad něco provedl?" zděsila se.

„Ale né, jen bych s něčím potřeboval poradit," usmál ji Harry tím jeho klidným úsměvem, který by obměkčil i kámen.

Mamka se trochu začervenala a zachichotala. Hnusilo se mi, jak s ním flirtuje. Vytrhl jsem se mu a šel od nich pryč.

„No dobře, ale za chvíli mi ho vraťte zpět!" dodala, zaculila se a pokračovala s holkami dál.

„Bez obav!" houkl za ní ještě Harry a přistoupil ke mně.

„Co chceš?" zakabonil jsem se, otočený směrem ke zdi, abych se mu nemusel dívat do očí.

„Promluvit si," řekl s klidem, chytl mě za boky a přiměl mě, abych se otočil čelem k němu.

„Pusť mě," zasyčel jsem.

V jeho očích byl vidět klid a mír. Nevěřil jsem mu, už ani omylem. Tohle byl přesně ten moment klidu před bouří.

„Já s tebou nechci mluvit," pokračoval jsem, když on nic neřekl.

Jen na mě beze slova hleděl. Snažil se mě dostat do rozpaků? To se mu nepovede ani náhodou.

„Prosím, vyslyš mě," naléhal.

„Ne. Nechci s tebou mít nic společnýho, jasný? Nemůžu se dočkat, až se odsud zdekuju a odjedu domů, kam patřím," řekl jsem chladně.

Už jsem si vytrpěl dost, teď byla řada na něm.

Když jsem se pozorněji zadíval do jeho zelených oček, snad se tam zaleskl zármutek a strach? To se mi asi jen zdálo.

„Nechci o tebe přijít," připustil smutně a sklopil zrak. Ruce mu z mých boků sklouzly podél jeho těla.

Znělo to upřímně. Ne, nenechám se už znovu oblbnout.

„Jdi pryč, prosím a už na mě nikdy nemluv. Pro tebe neexistuju," řekl jsem jen a bez dalších slov jsem se vzdaloval od toho smutného, zahořklého a kudrnatého muže se sklopenou hlavou.