The Stars, They Must Be Singing (L.S.) -CZ PŘEKLAD

~ 5. ~

Když Harrymu bylo šest a půl, hrál si s Louisem v čekárně. Necítil se moc dobře, ale dnes byl jediný den, kdy ho Louis mohl přijít navštívit, protože následující ráno šel ke své chůvě. Takže, nechtěl tu možnost promrhat.  

“Neeeeeeer,” vydával Louis, dělajíc zvuk letadla, když mával hračkou letadla ve vzduchu.  “Harry, koukni se, Peter Plane se zřítí!”  

“Oh, ne!” zubil se Harry, hlas tichý a slabý, když strhnul své lego z cesty.

“Harry, zachraň ho!” pištěl Louis a Harry se usmíval, když použil své superschopnosti Lego mana, aby se dostal k letadlu, a když bezpečně navedl letadlo na koberec, Louis zajásal, prohlašujíc, že Harry je hrdina.

Tohle bylo, proč si rád hrál s Louisem. V reálu Harry nemohl skákat nebo létat. Nemohl zvednout nic těžkého, aniž by si neporanil zápěstí, a když se pohnul příliš rychle od své nemocniční postele ke dveřím, mohl spadnout a ublížit si. Ale když byl s Louisem, mohl létat a stát se neviditelným a skákat po obloze. Mohl cestovat rychlostí světla bez toho, aniž by si zlomil prsty. Když byl s Louisem, nic ho nemohlo zastavit.

Zašklebil se, když se jeho hruď zase jednou stáhla bolestí, položil lego a řekl Louisovi, že potřebuje na toaletu. Louis věděl, že Harry někdy potřeboval pomoct a nestyděl se, protože on a Harry neměli žádná tajemství nebo hranice;  byli nejlepší přátelé a nejlepší přátelé by si měli pomáhat. A taky se někdy bál o Harryho, a kdyby se mu něco stalo a Louis tam nebyl, nemyslel si, že by byl schopný si to odpustit.  

Ale Harrymu nebylo dobře a prostě tam jen chtěl jít sám, takže Louise odpálkoval a odbatolil se na záchod v jeho nemocničním pokoji.

Byl na sebe opravdu pyšný, že to dokázal sám, ale jakmile vykročil k umyvadlu, aby si umyl ruce, uvědomil si že není dost vysoký, aby dosáhl na kohoutek. S obočím zkrabaceným frustrací zavrčel a postavil se na špičky jak nejvíc uměl, protože věděl, že tam dosáhne, jen se potřeboval ještě trošku víc nahnout.

A najednou padal, a nebyl to ten druh pádu jaký cítil, když se houpal na houpačce nebo klouzal na skluzavce na nemocničním hřišti. Byl to děsivý druh pádu; pád, jaký ho budil když se mu něco zdálo, pád, který cítil když vynechal krok na schodech a jeho žaludek se převrátil. Nicméně tentokrát padal o hodně déle. Úplně spadl na dlažbu a nebyl si jistý, kdy přestal padat, protože další věc co si uvědomil byla, že se svět stává černým a rozmazaným a že všechno prostě bolí. A pak, usnul.

Probudil ho zvuk pláče, a to ho najednou rozesmutnilo, protože znal ten hlas a znal ty slzy a všechno co chtěl bylo stáhnout si Louise do náruče, jako to vždycky dělal Louis Harrymu když byl mrzutý. Ale nemohl se pohnout a jeho prsty mu připadaly, jako by vážily tunu, když s nimi zavrtěl, a když se pokusil zvednout hlavu přišlo mu, jako by zvedal svůj invalidní vozík.  Pokusil se promluvit, aby Louise ujistil, že je všechno v pořádku, ale když otevřel pusu, jeho hrdlo se zdálo jako brusný papír, a cítil se tak bezmocně protože nemohl nic udělat.

Konečně, po tom co se zdálo jako dny poslouchání Louisova pláče, se něco ledového a šimrajícího zabodlo do ohbí jeho paže, a věděl že to něco je jakási injekce, co mu píchají do žíly. Pak, po tom, co se mu zdálo jako další a další dny, mohl konečně vrtět prsty a pohnout chodily a otočit krkem, a když otevřel oči a uviděl hlavu plnou načepýřených vlasů a nabubřelých modrých očí, jaké byly orámované červenou, jako by mu spadl kámen ze srdce. 

“Lou?” zachraptěl a ošil se, protože jeho hlas zněl jako hlas ropuchy, ale pak k němu Louis vzhlédl a malý úsměv ohnul jeho rty, a najednou se všechno zase zdálo o něco lepší.  

“Harry, jsi v pořádku?” nadechl se Louis prudce, a Harry mohl jen přikývnout, protože nebyl v pořádku, ale už nechtěl, aby byl Louis smutný. Jen ho chtěl obejmout a Louis ho chtěl obejmout nazpátek. 

“Prosím neplač, Louisi,” zakňučel a Louis popotáhl.   “Nerad vidím, když pláčeš.”

“Je to moje vina. Je to všechno moje vina. Měl jsem do té koupelny jít s tebou." vzlykl Louis a Harryho srdce se roztříštilo, protože samozřejmě,  že to nebyla Louisova vina, a jak si to vůbec mohl myslet?

“Ne, Louisi,” zachrapěl.  “Ne, mohl jsem za to já, je to v pohodě. Jen, neplač, Louisi, prosím?" Louisovy oči pořád prosakovaly a jeho ret se pořád třásl, ale popotáhl a hřbetem ruky si otřel tváře, než opatrně vylezl na Harryho postel a nepokusil se ho ani dotknout, aby mu náhodou neublížil. 

“Co se v té koupelně stalo?” zeptal se Harry a Louisova paže se třásla, když jí přehodil přes Harryho ramena.

“Já nevím,” mykl rameny, popotahujíc a otírajíc si koutky očí rukávem. "Přišla sestra a viděla tě na podlaze se zavřenýma očima, a byla tam všude krev, která ti tekla z hlavy a..a..”

“To je dobrý, Louisi, jsem v pohodě,” řekl Harry rychle a jeho hlava bolestivě zapulsovala, když slyšel Louisovo vyprávění. Hádal že to bylo, proč omdlel.

“Je mi to líto, Harry,” fňukal Louis, zavrtávajíc obličej do Harryho košile a povzdechl si. 'Měl jsem jít s tebou. Neochránil jsem tě.”

“Ne, Louisi, prosím neobviňuj se, je to dobrý." ujišťoval ho Harry. Nepotřeboval vědět co a jak se stalo. Jen potřeboval, aby byl Louis zase šťastný. Když byl Louis smutný, byl smutný i Harry.  Louis jen vzdychal, jeho dech byl tvrdý a roztřesený a propletl si své malé prsty s těmi Harryho. Harry se ošil když Louis pevně sevřel jeho ruku, ale nevadilo mu to. 

Nebyl si jistý jak dlouho tu ti dva leželi, Harryho hlava bušila a Louisův nos popotahoval, ale Harry byl ospalý a spokojený, když konečně sestra otevřela dveře a přešla k němu. Když mu řekla, že Louis musí odejít, protože Harry musí na rentgen, Louis jen stiskl Harryho ruku pevněji a zavrtěl hlavou. 

“Když odejdu,” zamrmal, “Možná se mi nevrátí.”

Harry nikdy nezapomene na ten slzavý úsměv úlevy na Louisově tváři, když mu ten modrooký chlapec vběhl do náruče o půl hodiny později, šeptajíc, že je rád, že je Harry pořád tady.

¶¶¶

Příště, když se překulily Harryho narozeniny, dostal o hodně lepší dárek. Jeho doktor mu oznámil, že leukemické buňky v Harryho kostní dřeni vymizely a že jeho počet krevních destiček je skoro na dvou tisících. Bylo to v rozporu a rozhodně to nebylo tak vysoké číslo, jaké by mělo, ale pro Harryho to bylo dost dobré, a doktorovi se to nejspíš zdálo dobré stejně tak.

A přesně, když Harry zfoukával plamen svíčky vyčuhující z jeho sterilního nemocmičního pudinku, vešla dovnitř sestra a odpojila kapačku s chemoterapií z Harryho katétru, přičemž slíbila, že to bylo naposled, a i když Harry dostal nový vláček a knížku na kapitoly a opravdu cool pár bot, myslel si, že tohle byl ten nejlepší dárek, jaký dostal za celý svůj život- dokud ho Louis o pár chvil později nešťouchl do hrudi a nevtiskl potěšenou pusu na jeho líčko. 

Tyhle kapitoly kde jsou ještě jako děti se s námi sice ještě chvíli budou vléct, ale nebudou nijak extra dlouhé a bude to spíš jen takový rychlý průřez nějakými takovými zásadními událostmi v jejich vztahu, a od 13. kapitoly to konečně začne být zajímavější.  Taky mě to nebaví a zdá se mi to příliš zdlouhavé a nejradši bych to přeskočila, ale to by tu chybělo čtvrt příběhu a navíc už se tím brzo prokoušeme a začne to být lepší, slibuju❤️

Co na to jinak zatím říkáte? Mně to tedy v aj přišlo malinko záživnější to be honest, ale to je spíš tím že čeština je prostě divný jazyk a neumí to tak 'procítit' a taky je to asi tím že to prostě začíná tím že jsou tu jako děti, na což nejsme zvyklí...ale na druhou stranu se mi to zdá strašně aww jak se Louis o Harryho stará❤️