The Stars, They Must Be Singing (L.S.) -CZ PŘEKLAD

~ 6. ~

Harry stál ve své vlastní koupelně poprvé za dobu, co se zdála jako roky, když si prvně všiml —skutečně všiml—že se mu znovu začaly objevovat vlasy. 

Čistil si zuby, kroužil štětinkami v malých kolečkách, jak ho to učila jeho máma, a broukal si písničku, jakou slyšel v televizní reklamě, když se podíval do zrcadla a došlo mu, že se mu na hlavě objevuje slabá vrstva chmýří v barvě, jakou měly Kayliny oči. Bylo to poprvé za čtyři roky, co na sobě viděl vlasy a byl z toho tak nadšený, že zakřičel na svou mámu, která do koupelny přiběhla vyděšená, že upadl nebo hůř, zkolaboval. 

Když jí Harry ukázal svou novou hlavu s chmýřím, rozbrečela se, a když se zeptal, proč brečí, jen mu řekla, že je opravdu šťastná. Harry tomu nerozuměl. Nikdy neslyšel o někom, kdo by brečel když byl šťastný, ale i tak se usmál protože věděl, že je na něj hrdá. 

Znovu si přes to chmýří přejel rukou a v zrcadle vypadalo trochu ostře a tvrdě, ale pod jeho dlaní bylo opravdu hebké, jako fleecová deka co mu Louis dal loni k Vánocům. Zvažoval, že by Louisovi zavolal, ale chtěl ho překvapit až budou jeho vlasy více rozeznatelné, takže se zachumlal do té fleecové deky a díval se s Anne a Gemmou na gauči na film, jen protože teď byl doma a protože mohl.

O měsíc později, kdy to chmýří zesílilo a začalo se vlnit do malých kudrlinek, jaké neviděl opravdu dlouho, konečně byl připravený ukázat Louisovi, co tak dlouho skrýval. 

Byl opravdu rozrušený, když poskakoval po kuchyni, vyhýbajíc se okrajům linky a ostrým klikám u dveří, o jaké by si mohl ublížit, protože dobrý Bože, bylo to čtyři a půl týdne, co naposledy viděl svého nejlepšího kamaráda a když byli tak dlouho od sebe, začínal z toho šílet. Nebyl zvyklý jen na pár dní bez toho,vidět ty chlapcovy modré oči, natož na třicet dva,  ale Louis strávil dva týdny v Londýně se svou tetou Ritou, a i když se vrátil, Harry se pořád snažil nechat si dorůst vlasy.  Jeho máma a sestra mu opakovaly, že je hloupý; že čekání pár týdnů neudělá žádný rozdíl, ale pro Harryho udělalo, a byl si jistý, že pro Louise to udělá taky.  

Takže si pátého března Harry natáhl jednu ze svých starých beanie, ale přišlo mu to jiné, protože teď mezi čepkou a jeho hlavou něco bylo a bylo to hodně divné, ale taky hodně skvělé a Harry věděl, že si Louis bude myslet to samé.  Když se dokolébal k Tomlinsonovic domu, s rukou pevně zaháknutou v ruce své mámy, Louis ho u dveří nepřivítal a Jay je musela k jeho pokoji dovést sama, i když Harry cestu znal.

“Louisi?” otázal se zvědavě, protože Louis nikdy předtím neignoroval Harryho za dveřmi a něco tu nehrálo. Uslyšel opravdu divný zvuk z Louisovy postele, a když uviděl Louise schouleného pod dekou s potiskem Power Rangers a viděl jak se mu třesou ramena, Harry si uvědomil, že Louis brečel.

“Louisi, co se děje?  Jsi šťastný nebo smutný?” zeptal se zoufale, protože viděl brečet svou mámu když prý byla šťastná, ale teď si tím už nebyl tak jistý. Když k němu Louis vzhlédl s povislými koutky úst jako déšť na okně, Harry věděl že musel brečet, protože byl smutný.

“Harry?” zeptal se Louis, jako by si ani nebyl jistý, že je opravdu tady, a Harry přikývl. Louis jen zabořil obličej do svých kolen a obrátil se k němu zády, jako to dělala Gemma, když Harry omylem zlomil ruku jedné z jejích panenek.  “Neviděl jsem tě celý měsíc!" zakňučel Louis. "Myslel jsem si, že jsi mě začal nesnášet!"

Harry se prudce nadechl a oči se mu rozšířily, protože nesnášet bylo opravdu silné slovo, jaké Harry neměl dovoleno používat, a jak si Louis mohl myslet, že by ho Harry kdy mohl nesnášet?

“Louisi!” vykřikl Harry a spadla mu brada.  “Nikdy bych tě nedokázal nesnášet. Jsi můj nejlepší kamarád.”

“Tak proč jsi mě teda nechtěl vidět?” zeptal se Louis, ret se mu třásl a jeho tváře se leskly slzami, když se otočil, aby se na Harryho znovu podíval.

“Protože jsem ti chtěl něco ukázat,”  řekl Harry, malý úsměv nacházející jeho ústa, protože se chystal ukázat Louisovi své vlasy a proboha, byl tak natěšený.  “Nebylo to ale připravené. Až doteď. Podívej, Louisi.”  A natáhl ruku, aby si stáhl beanie z hlavy a když to udělal, Louis málem spadl z postele.

“Harry…” vydechl, oči širší než talíře na večeři, když otevřel pusu dokořán nad Harryho novou hlavou plnou hebkých, tenkých kudrlin, a nemohl tak nějak přijít na to, jak tu pusu zavřít, protože nikdy předtím Harryho vlasy neviděl a proboha... 

“To…to jsou tvoje vlasy?” šeptal Louis  a Harry dokázal jen kývat a culit se—usmíval se tak široce, že ho začínala bolet brada a sotva mohl vidět přes své rozdělené tváře—a pak Louis natáhl ruku a jeho prsty se třásly, ale Harrymu to bylo jedno. Trochu se naklonil dopředu, takže na něj Louis mohl dosáhnout a pak ucítil něžné jemné prsty přejíždět po hnědých kudrlinách zakrývajících jeho lebku, a když vzhlédl, Louisovy oči byly znovu zalité slzami.

“Harry, pojď sem,” řekl Louis tiše. Harry se bál že se Louis zlobí, ale Louis si ho jen stáhl na hruď, jako to dělala jeho máma, když byl smutný. Ale bylo to od něj jiné. Louisova objetí vždycky byla jiná. Louis byl malý a něžný a opatrný a srdečný a milý a nikdo nikdy nebude jako on. 

Když Harry na svém rameni ucítil něco horkého a vlhkého, uvědomil si, že Louis brečí, a najednou ho to vyděsilo, protože neměl rád, když byl Louis smutný. Když se ale zeptal, Louis si jen otřel oči, usmál se a řekl Harrymu, že tentokrát brečí, protože je šťastný.