The Stars, They Must Be Singing (L.S.) -CZ PŘEKLAD

~ 17. ~

🎶One Direction-18🎶

Když se Harry o několik hodin později probudil, byl bolavý a cítil se mizerně a nemyslel si, že mu někdy za život bylo tak příšerně. Ale pak, kolem sebe ucítil něco hebkého a známého, a jakmile otevřel oči a neviděl nic, než jen modrá nebesa, došlo mu, že Louis je tu a že je všechno v pořádku.

Dlouho nepromluvil. Jen se díval; kontroloval ty modré oči a karamel protože si nebyl jistý, že si je bude schopný zapamatovat, když to neudělá. Pak, konečně, pootevřel ústa a zašeptal: "Všechno nejlepší," a Louis vypadal, jako že se rozbrečí. 

“Nesnáším tě,” bylo vše co Louis dokázal zašeptat nazpátek, v hrdle se mu tvořily vzlyky. "Tak zatraceně moc tě nesnášim, Harry. Jak jsi mohl dovolit, aby se ti tohle stalo? Jak jsi mohl? Jak jsi mě mohl takhle vyděsit? Jak jsi..jak...” 

“Shh,” utišil ho Harry s mírným úsměvem, protože tohle se Louisovi občas stávalo, a Harry se tak pro změnu o někoho staral, než aby to bylo naopak. "Jsem tady. Je to dobrý. Všechno je dobrý."

“Není to dobrý,” zamumlal Louis nesrozumitelně do látky Harryho nemocniční košile a Harry si jen povzdechl, běhajíc prstem po Louisově rameni. 

“Je mi líto že jsem tě vyděsil, Lou,” zašeptal, protože mu to opravdu líto bylo. Nesnášel když byl Louis rozzlobený. Nesnášel to, a potřeboval to napravit. “ Necháš mě to napravit?”  Louis mlčel, protože neměl ponětí, o čem to Harry mluvil, ale pak pozvedl bradu a přikývl, hlava se mu hýbala nahoru a dolů, v rytmu Harryho dýchání. Harry se usmál a zkousl si ret, protože i když byl nemocný a všechno ho bolelo a nikdy ve svém životě se necítil hůř, byl nadšený, že mohl dát Louisovi dárek k narozeninám.

“Ve skříňce, nalevo od umyvadla," pípl Harry a Louis zkrabatil obočí ve zmatení, než se posunul a došoural se tam po podlaze. Vrátil se s malou dárkovou taškou, jakou tam Harry s Anne připravili den předtím. "Notak, podívej se dovnitř," šeptal Harry s úsměvem a Louis si zkousl ret, než se posadil zpět na matraci přímo vedle Harryho, vytahujíc z tašky papír. Když z něj vybalil měkkou, zelenou beanie, dokázal jen zírat, protože to byla úplně ta samá, co mě Harry právě teď na hlavě.

“Chtěl jsem ladit,” vydechl Harry, jemně pokrčil rameny a zašklebil se, když mu ten pohyb vystřelil bolest do kříže. "Ale vím že máš rád zelenou." Louis nic neříkal. Jen si přetáhl beanie přes hlavu a ještě jednou si promnul oči, protože znovu začínaly slzet. Pak do tašky sáhl znovu a vytáhl cupcake a krabičku zápalek.   

“Tys mi sakra dal cupcake?” zeptal se konečně a podíval se na Harryho, který kývl a přemýšlel, jestli Louise ten dárek urazil, nebo byl v tu chvíli jen trochu v troskách.

“Zapálíš ho?” optal se zvědavě a Louis mohl jen přikývnout, pevně semykajíc rty, protože si nebyl jistý, co by mu vyšlo z pusy, kdyby je nechal otevřené. 

“Pomůžeš mi?” zeptal se tiše, opovažujíc se promluvit, protože nikdy nebyl moc dobrý ve škrtání sirek, a Harry se jen chichotal a jednu si převzal z jeho ruky. Když se jejich prsty otřely, Harry znovu cítil motýlky a myslel si, že tentokrát věděl proč. 

“Něco si přej,” vydechl Harry, jeho hlas chabý, a Louisův spodní ret se třásl, když zavřel oči a jedním těžkým dechem zfoukl svíčku, jako by se bál, že nebude dost důkladný. Ten cupcake si ale potom nesnědl. Jen tu malou krabičku zvedl a položil ji na Harryho noční stolek, než se zachumlal zpět do matrace a přitulil se k Harrymu, a pro jednou byla Harryho řada na to někoho držet a říkat mu, že všechno bude v pořádku.