Can't turn back/Ashton Irwin/CZ

Part 8

Amber
Zachovala jsem klid i když jsem strnule seděla. Aby to nevypadalo tak zvláštně, dělala jsem, že jsem se protahovala.
"Na to ti nemusím odpovídat," řekla jsem mu a radši se podívala před sebe a u toho si popotáhla z cigarety.
"Ja se jenom ptal..." pokrčil rameny a odkašlal si.
Věděla jsem, že teď přijde trapné ticho. Hlavně to ne...
"A jinak, jsi Irwin, že?" Zatleskej si Amber, nic lepšího jsi říci nemohla.
"Mám dojem, že to víš. Takže se nemusíš ptát." odpověděl přímočaře a já jen protočila oči.
Není moc výřečnej, ale něco mi říká, že tak jak se představuje lidem, takový opravdu není...SNAD.
Znovu jsem si popotáhla, no nějak špatně a kouř mi vběhl do krku až mne to rozkašlalo. Začala jsem jako idiot co kouří poprvé kašlat na celou zastávku. Super. Irwin se na mne jenom podíval a zasmál se. On se mi směje? Pokoušela jsem se nějak přestat a uklidnit. Když se mi to už dařilo tak jsem zavřela obě oči a nadechla se nosem. Schovala jsem si obličej do prázdné dlaně a zvěsila hlavu dolů.
"Bože..." zamumlala jsem. Nedivila bych se, kdyby ho napadlo, že snad umírám. Bohužel Irwine...bohužel.
"Sorry, že se směju ale vidět nováčka v kouření jak ze sebe dělá drsňáka je vtipný," odpověděl mi drze a já myslela, že se neovládnu a jednu mu vrazím.
Spustila jsem ruku k tělu, otevřela oči a podívala se na něj.
"Aby jsi věděl, já žádnej nováček nejsem. Jenom mi zaskočilo. Jako by se ti to nikdy nestalo..." pronesla jsem nabroušeně. Já mu dám nováčka.
"Tak ty mu dáš, to už víme všichni," znovu se mi ozvalo v hlavě. Teď ne! Teď fakt ne!
"Jistě. Mám dojem," podíval se na mne a prohlédl, "že už jsi dost stará na to aby jsi věděla, že to, že kouříš měsíc, dva a nebo klidně tři...z tebe profíka neudělá," řekl pobaveně a potáhl si z cigarety a odfoukl kouř, který se nesl až k lampě.
Zhluboka jsem se nadechla protože mě už opravdu vytáčí.
"Tak hele, hovno o mě víš tak nedělej nejchytřejšího," odsekla jsem a dala si nohu přes nohu. O koleno jsme se opřela loktem a potáhla si.
"Hoho, hlavně klid," zasmál se znovu a u toho zvedl ruce v obranném gestu, že měl ruce u ramen.
Jenom jsem zavrtěla hlavou a narovnala si kapuci co jsem měla stále na hlavě.
"Okey, fajn. Tak jak dlouho tedy kouříš? Hm?" zeptal se mě a začal si pohrávat s náramkem na ruce.
"Přibližně to budou dva roky...možná dva roky a půl," pokrčila jsem rameny. Musela jsem si to v hlavě spočítat a mne samotnou překvapilo, že už tak dlouho.
"Co ty?" zeptala jsem se i když je možnost, že mi neodpoví. Na žádnou otázku co mu položím.
"Pff..." vyfoukl kouř a přivřel oči. Usoudila jsem, že asi taky přemýšlí a počítá.
"Dlouho, dýl než ty." kývl hlavou.
"Tak od čtrnácti," řekl jako by se nechumelilo.
Od čtrnácti? To...je dlouho. Chtěla jsem se ho zeptat proč. No, hned mi do hlavy vplula myšlenka, že by mě stejně odpálkoval s tím, že do toho mi nic není nebo tak.
Pokývala jsem hlavou. Ovšem, že mi to nedalo a musela jsem se alespoň koutkem oka na něj podívat. Je božskej. Ne klasicky ale neobyčejně. Nevím jak to popsat, prostě má své kouzlo. Začala jsem si uvědomovat, že na něj furt hledím a tak jsem odvrátila pohled na cigaretu, která mi z neznámého důvodu přestala chutnat. No neměla jsem na to ji udupnout...
"A proč tu vlastně jsi? čekáš na autobus?" zeptala jsem se aby řeč nestála a on se jenom zhluboka nadechl.
"Ne, nečekám na nic. Jenom jsem se díval co tu kde je a chtěl jsem si sednout... a tady nikdo nebyl."
"Aha, tady skoro věčně nikdo není. To by jsi sem musel ráno aby tu někdo byl..."
"To víš jak?"
"Na tom nezáleží." Jak to vím? Tahle zastávka je tři domy od mého domu.
Ušklíbl se a já zahlídla jeho rovné bílé zuby. Kousla jsem se do rtu a hned odvrátila hlavu. On mě ničí.
Začal se zvedat vítr a já se víc přitiskla ke stěně zastávky. Podívala jsem se na svůj iPhone. To už je půl jedenáctý? Mobil jsem dala do kapsy a postavila se. Vítr mi foukl do tváře a shodil mi kapuci.
Irwin se na mě podíval s výrazem 'Holčičku vyvedla z míry ziminka.' a já měla utkání se plácnout do čela.
"Zima?" optal se mě pobaveně a zvedl u toho jedno obočí.
"Ne, ale je půl jedenáctý a já jdu domů. A bacha aby jsi nepřimrzl k lavičce." mrkla jsem na něj.
"Díky za varování," řekl a hodil svuj vajgl na zem a udupl ho. Postavil se a zhluboka vydechl, jako by to pro něj byla nějaká námaha.
Dívala jsem se na něj a zrovna když jsem se mu podívala do obličeje, tak mi pohled oplatil. Pouze se lehce usmál, že mu vykoukl ďolíček na pravé tváři. Obešel mne a šel pryč. To mělo bejt asi rozloučení.
Krátce jsem se za ním otočila abych se mohla podívat za ním, no on už byl v nedohlednu. Jako by se vypařil. Oddychla jsem si a promnula si rukama obličej.
"Super," oddechla jsem si a všimla si nějakého složeného papírku na lavičce.
 Zamračila jsem se a ohlídla. Natáhla jsem se pro papírek, který zjevně vypadl Irwinovi z kapsy. Papírek jsem sebrala do ruky a otevřela ho, byl dvakrát přeložený.
Nic tam nebylo napsáno...jenom nakreslené oko. Dost slušně nakreslené. Nemyslím to ironicky. Vypadalo skoro jako reálné. Podívala jsem se ještě směrem kudy Irwin odešel, papírek jsme si dala do kapsy a rozešla jsem se domů...
-poznámka autora-
Moc se omlouvám, že teď nevyšla další část ale neměla jsem čas kvůli škole a dalším věcem. (Y) KOMENT a VOTE potěší. <3