Can't turn back/Ashton Irwin/CZ

Part 6

Amber
Teď vážně. Když film skončil, tak jsem si začala tiše nadávat, že jsem na ten film chtěla...a ještě k tomu s Calumem. Zní to jako když se stydím? Vy by jste se nestyděli kdyby jste vytáhli svého nejlepšího kámoše na takovej film? Ne? Hmm. Kdybych alespoň nebyla při smyslech. Na jednu stranu musím říct, že se mi ten film líbil. Normálně jsem se i někdy bavila hlavně nad Calumovou reakcí. Né, že by měl nějaké velké reakce ale přeci jen už na něm něco málo poznám.

Pobrukovala jsem si melodii písničky u závěrečných titulků, zatímco jsme vyšli ze sálu a Cal mi dal do rukou krabici s popcornem aby se mohl protáhnout. Poloprázdnou krabici jsem vzala do jedné ruky, do hrstě si nabrala popcorn a dala si ho do pusy. Podívala jsem se na něj jak si zrovna rovnal svou... ofinu? patku? Já už ani nevím co mu to na tý hlavě roste.

"Co je?" zasmál se Calum a hrábl si do krabice.
"Nic. Nějakej názor na ten film? Pokaždé máš většinou plnou hubu keců," řekla jsem s úsměvem a plácla ho po ruce, když si bral z krabice.
"Hahaha ty jsi zase vtipná," zakřenil se na mě a chytl mi ruku a znovu si vzal.
"Mám na to jednu větu... Ty jsi takovej úchyl Amber, že to ani není možný!" rozesmál se až se musel chytit za břicho.
"Ty seš idiot! Si nemysli, že jsem neviděla každej tvůj hltavej pohled," strčila jsem ho pěstí do ramene a zasmála se ďábelsky. Nebo jsem se alespoň o ten ďábelskej smích pokoušela.
"Ticho buď. Si nemysli, že já ty tvoje neviděl." Smál se.
To už jsem jenom zavrtila hlavou a zbytek popcornu, nebo spíše jenom ty nepopraskané kukuřice, mu vyklopila na hlavu a hodila jsem po něm krabici.

Cal se ani nestihl nějak po mne ohnat protože nás už hnal jeden ze zaměstnanců. Se smíchem jsme utíkali co nejrychleji pryč, až jsme nakonec vyběhli ven. Calum se rukou opřel o zeď a snažil se se smíchem pobrat dech. Zatímco já se musela předklonit abych se nadechla.

"Vždy mě dostaneš do průseru," ozval se Calum se smíchem.
"To říká ten pravej," uchechtla jsem se.

Ještě jsme čekali až se nám zklidní dech a vyrazili jsme. Nemám páru kam jsme šli... Bylo to směrem ke Calovi? nebo k nám? Po tý tmě se to těžko poznává.
Rozsvítil se teplý červeno-žlutý plamínek ze zapalovače. V tichu narušeném projíždějícím autem bylo slyšet pálení dvou cigaret a přes světlo vzdálené lampy byl vidět šedivý kouř.
Oba jsme na sebe s Calumem vyfoukli kouř. Já se nad tím úsmála a znovu si popotáhla. Někdy si říkám, že jsem opravdu divná. Kvůli tomu, že jsme snad jediná osoba, která má ráda kouř.
Už už jsem začínala poznávat, že jdeme po naší ulici, všimla jsem si jedné osoby na zastávce. Irwin...a taky nějaká důchodkyně, která se skoro až klepala strachy a nedočkavě čekala na svůj autobus. Podívala jsem se na Cala a poslala ho domů. Dost protestval a stál si za tím, že mě odvede až po práh. Nenehala jsem se. Po tom co jsme se jako vždy objali a on se dobelhal k tomu odejít, šetřila jsem si poslední zbytek slimky a šla jsem k zastávce. Nevěděla jsem jak bude reagovat. Co když mě bude ignorovat? a proč za ním vůbec jdu když chci nabýt dojmu, že mě vůbec nezajímá? Pěkně mě to zamotalo hlavu... On mi zamotal hlavu. Trochu jsem si popotáhla a vydechla kouř. Byla jsem od zastávky pár metrů, všimla jsem si stařenky, která skoro nadšením poskočila, když viděla svůj autobus. Nastoupila co nejrychleji jako kdyby ji někdo měl něco udělat. Dost mě to v hlavě pobavilo ale na venek jsem to nedala znát.
Došla jsem na začátek zastávky a uviděla ho. Lokty se opíral o svá kolena, která byli vidět přes prostřihnuté díry v černých skinny jeanech. Hlavu měl svěšenou a v ruce měl krabičku cigaret. Přisedla jsem si na lavičku k němu a dělala jako bych si ho nevšimla. Ano, hlavně nenápadně. Nandala jsem si kapuci a zády se opřela o plastovou stěnu polepenou různými plakáty a mezi ukazováčkem a prostředníčkem jsem držela slimku. Bylo to tak na jedno, možná dvě popotáhnutí a nazdar. Irwin se zhluboka nadechl a já zavřela oči.

"Nemáš zapalovač?" ozval se ten andělský hlas a já chvíli přemýšlela jestli to bylo na mě. Nikdo jiný tu není. Otevřela jsem oči.
"To bylo na mě?" pronesla jsem nezáživně i když jsem pociťovala přesný opak.

-poznámka autora-
Začínám mít dojem, že moje poznámky stejně nikdo nečte ale to je jedno. Mám dojem, že začínám přidávat pravidelně a to vždy tak kapitolu za tři nebo čtyři dny. Což je snad super <3. Děkuju za to, že to stále čtete. Nezapomeňte hodit VOTE a KOMENT <3 .