Ironie ranní kávy, láska a další nesmysly mého bytí

Nesmyslnost naslouchání

Nikdo nezná mé tajné touhy,
mé vášně.
Nikdo vlastně nezná mě,
no vážně.
Já toužím po tom
někomu se svěřit,
ale když to udělám,
nebudou mi věřit,
nebo mě odsoudí.

Když se svěřím
s tímto tajemstvím
již veřejným,
jen protočíte očima:
„To jako vážně?"
zeptá se jedna pohrdavě.
Ostatní mlčí,
ale myslí si své.
Chce být jen zajímavá -
myslí si druhá.
Asi není zdravá -
myslí si třetí.
To přece nemůže být pravda -
myslí si zase ta druhá.

A svými pohledy dávají najevo,
že mě vůbec nechápou.
Po mých citech tak šlapou.
Jsou tak čitelné,
jako řádky veršů,
co teď vidíte před sebou.

Pak přijde ta chvíle,
kdy se uzavřu,
už se nesvěřím,
protože vím,
co bude následovat.
A vy začněte napalovat
zápalnou šňůru mé zpovědi.

Začnete se vyptávat
na detaily mého bytí
a zdali nosí kvítí,
mé poklidné žití.

Chcete znát a vědět vše.
Myslíte to dobře,
věřím.
ale až se svěřím
se svou tajnou láskou,
báseň začne odznova.