Ironie ranní kávy, láska a další nesmysly mého bytí

z(V/TR)r(Á/A)cená básnička o podzimu

Podívej na ty stromy!
Září všemi barvami podzimu.
(Hnědá, šedá)

Koukej, už padá listí,
hnědavý a uschlý.
Zase se stromy svlékají,
aby odhalily svoji krásu,
svoji hladkou pleť
a ladné křivky,
dříve než budou mít kůru
namrzlou a popraskanou
a tělo nateklé a opuchlé.
Vidíš jak ten dub kouká na tu lípu?
Úchyl.
Chudák zbožná tetička Jedlička
oďená celou zimu ve svém rouše
se úplně pohoršuje.
Chudák lípa je už celá nahá
a je jí zima
a on si v klidu ještě hoví ve svém listí
a ani se o ně nepodělí s lípou,
nepřikryje ji.
Pche! To je teda gentleman...

Hele na ty červený listy.
Ten strom vypadá,
jak kdyby ho někdo pobodal.
Každý list je jedna bodná rána.
Ten vrah musel mít ty nože alespoň dva.
A jel: raz, dva, levá, pravá, chcípni!
Jojo ten si to užíval.
Bože, už se ta krev valí na zem.
Vítr sfoukává ty červený listy na hromadu,
jako když krev stříká z tepny a tvoří na zemi kalužinu...

Vidíš mě,
kam jsem to dopracovala?
Ležím si v hromadě uschlýho listí
a poddávám se svým podzimním splýnům.
Tvář mám ošlehanou větrem,
nohy a ruce zmrzlý na led
a myslím jen na to,
jak je ten podzim vlastně nechutnej...