Ironie ranní kávy, láska a další nesmysly mého bytí

Zoufale prosím o trošku upřímné lásky

Buď můj
Prosím
A nebo si vem ty mě
Já budu ráda tvá
Udělám co bude potřeba
k tomu aby nám spolu bylo dobře

Jak jsou tyto prosby zoufalé
Na zoufalosti jim přidává i to
Že je nikdy neřeknu tobě
Přímo do očí
Ani si je nepřečteš
Jsem pro tebe jedna z patnácti

Víš někde jsem slyšela zajímavej citát
„Hoď mě vlkům a vrátím se jako vůdce smečky" říkal
Je to pravda
Vrátím se
Vrátím se se smečkou věrných vlků
Abych tu byla pro tebe

Prosím obejmi mě
Jaká je mi zima
Toužím po lásce
Která by mě zahřála

Když tě vidím
Běhá mi mráz po zádech
Jak moc bych si přála
Být hlazena těma něžnýma rukama
S dlouhými prsty
a vždycky upravenými nehty

Mrazí mi v zádech
Ta touha
A hřeje u srdce
Prosím vem si mě

Ach
Jak moc jsou tyto prosby zoufalé
O to zoufalejší
Že je nikdy doopravdy neuslyšíš
A kdybys slyšel
Stejně je nevyslyšíš
I když
Co já vím
Třeba to máš stejně
Třeba po mně taky toužíš
Ale to se nikdy nedovím
Protože ti to nikdy nepovím

Jen neslyšně zašeptám: „Prosím vem si mě lásko"