Myslíme si, že lidi kolem sebe známe.
Ne, neznáme.
Každý má uvnitř něco,
co nikomu neřekne.
A mnohdy to nechce přiznat ani sobě.
Proto se stává,
že jsou lidé ve skutečnosti úplně jiní,
než jak si myslíme, že je známe.
A proto se stává,
že i my jsme někdy úplně jiní,
než jací jsme si mysleli,
že jsme.
Tak třeba já.
Nejsem umělkyně.
Jen si ráda rovnám myšlenky.
Buď na papír,
jako noty, nebo písmenka,
a nebo na hlas,
jako tóny, nebo slova.
A taky svýma myšlenkama
ráda otravuju lidi.
A taky mě baví slova obdivovat
a tóny taky...
No a tak si hraju na umělkyni.
Všechno tomu nahrává.
Až na to,
že nedokážu napsat vážnou básničku,
která by se týkala něčeho jiného,
než mě samotné.
ČTEŠ
Ironie ranní kávy, láska a další nesmysly mého bytí
PoesíaPoezie z hlouby mého nitra, odhalující mé šílené já, popisující ironii, nesmysly a podivnosti v mé hlavě a v mém (možná v našem) životě...
