Ironie ranní kávy, láska a další nesmysly mého bytí

Ztracen ve vlastním vedění

Otevřeš oči
a nevíš,
jestli to byl sen...

Přemýšlíš,
kde jsi,
jaký je den,
čas, a tak...

Marně se snažíš vzpomenout si
na podrobnosti,
které by potvrdily,
že to byl zkutečně sen.

Marně marně marně
snažíš se jen.

Ale co stále
vidíš před sebou
a ne a ne to vymazat
z hlavy, je
ten vyděšenej výraz v tvým obličeji.

A tak se snažíš vzpamatovat
z toho podivnýho snu.

A stále více tě děsí pocit,
že ten podivný sen
se podobá realitě.

Až příliš.

A tak přemýšlíš dál
a ze všeho nejhorší je
ta děsivá myšlenka,
že se ti žádný sen nezdál.