𝙾𝚞𝚛 𝙳𝚎𝚜𝚝𝚒𝚗𝚢. /L.S/

kapitola 4

Je podzim, všude jsou teplé barvy a já na sebe musím dávat pozor.
"Louis, zítra máš zase schůzku u doktora, tak tam přijď v čas. Dobře?" Usměje se Johanna trochu smutně.
"Zase? Však je všechno v pořádku, myslím si, že mi opravdu už nic není. Navíc mám fotbal, nemůžu." Louis se trochu naštve ale je v klidu.
"Fotbal? Je mi jedno že máš fotbal. Doktor ti chce říct něco důležitého,a ty tam půjdeš. Konec diskuse." Naštve se Matka mladíka a bouche dveřmi od domu.
"Fajn."

Louis jde do školy o hodinu dříve,jde si zaběhat jako každé ráno. Má na sobě zelenou, Adidas mikinu a černé Tepláky. Běží v pořádku když najednou začne kašlat, a musí si sednout. Z dálky vidí známou osobu, co běží směrem k němu.
"Louis! Jsi v pořádku?" Byl to Harry.
"J-jo, v pohodě, jen jsem se zakuckal. To nic není." Poklepe ho na rameni a pomalu se zvedne.
"Dobře, erm jak se jinak máš? Myslel jsem,Že by jsi mohl zítra k nám kvůli tomu projektu." Zaculí se Harry.
Sakra, zítra mám toho doktora..co mám říct.
"Mám fotbal."
"Oh, jasně, úplně jsem zapomněl. A co tedy dneska? Máš čas?"
"Ehm,to by asi šlo. Pošli mi adresu a přijdu tak okolo 15:00? "
"Dobře, už se těším." Obejme Louiho a běží zase dál. Louis nechápe proč ho obejmul, ale nějak mu to nevadilo.

Celý den se nic nedělo, a než se Louis dočkal, byl u Harryho v pokoji.

Harryho pohled:

Je tu, sedí pár centimetrů od mého těla a já se můžu soustředit jen na jeho dokonalé oči. Vypadá dneska nějak ustarane, jde vidět že o tom nechce mluvit tak začnu:
"Louis, mám takovou otázku. Ty, jako takový expert na vztahy,mohl bys mi pomoct s jednou osobou?" Nevím co mně to napadlo ale chtěl jsem si s ním takhle hrát.
Louis vlastně žádný expert na vztahy nebyl, jelikož vlastně žádný pořádný ani neměl, ale dělal že je.
" Jistě, řekneš mi o jakou slečnu se to jedná? Rád ti pomůžu." Vidí na Harrym jak mu úsměv mizí a dojde mu to. "OH, tedy Chlapce, promiň." Usměje se.
"No,to bych asi neměl říkat, jen chci vědět jak na něj.."
"Hm,tak mi o něm něco řekni a já ti rád pomůžu." Zakření se Louis.
"Hraje fotbal" uhne trochu pohledem. " Vím že hraje na piano. Je ke všem hodný, milý. Má krásný hlas, oči, vlastně všechno je na něm dokonalé. " Usmívám se než mi dojde že ta osoba na mně zrovna kouká.
"Páni, tak ten se tedy má. Nikdy jsem nikoho neslyšel aby takhle o někom mluvil. Asi ho máš hodně rád co?" Cítil se u toho zvláštně ale líbilo se mu to.
"Moc.." neví co dělá, chce se nahnout k Louimu když najednou Louis začne zase kašlat.
"Promiň, asi bych měl už jít. Uvidíme se zítra."
"Jasně, ať se uzdravíš." Usměje se.
"Co prosím?" Louis začal panikařit.
"No, máš kašel. Ať ti je líp."
"Oh, jo díky kámo. Ahoj."
"Kámo."

Pohled Louiho:

Jsem před nemocnicí,jdu do druhého patra a vejdu do známých dveří.
" Dobrý den Mr.Willow. "
"Dobrý den, Tomlinsone. Sedněte si."
Ne,ne to není možný. Není. Jsem v pohodě.
"Ale to není možné. Beru prášky jak mám,sportuji,je mi dobře. Jsem už v pohodě."
"Testy říkají něco jiného,je mi to líto. Můžeme zkusit operaci ale musíte se na ní nejdříve připravit chemoterapiemi."
"Ne,ne. Vy to nechápete. Nic mi není, nechápu co to do mně cpete. Já už žádnou zkurvenou Rakovinu nemám!" Zařvu na doktora, jdu pryč a prasknu tak silně dveřmi, že to slyší celá nemocnice. Začnu brečet, protože vím že ten doktor pravdu měl. Běžím pryč,daleko od všeho, do lesa. Vidím stejnou osobu co včera,zase Harry. To je snad nějaký špion?
"Louis?! Jseš v pořádku!? Co ti je?" Sedne si rychle Harry
"Nic mi není." A než se naděje, Louis brečí ještě víc, a tentokrát je on,kdo se objevil v náručí Harryho.
"Mám Rakovinu. A je zpátky, horší." Je mu trapne, stydí se za to. Boji se reakce ale najednou Harry začne brečet taky.
"To zvládneš. Slibuju, zvládneme to spolu."
Teď, i když nechápu jak se sem dostal zrovna teď, a zrovna Harry, jsem za to rád. Cítím se, jako by se nic nestalo. Nevím co to je, ale jestli to mám zvládnout, potřebuji k tomu Harryho. Je speciální, jiný a začínám mít na něj úplně jiný názor. Jestli mu ještě někdy někdo ublíží,tak já ublížím jemu.