𝙾𝚞𝚛 𝙳𝚎𝚜𝚝𝚒𝚗𝚢. /L.S/

kapitola 6

Je ráno, a já se vůbec necítím na to abych šel do školy. Kocovina. Totálně jsem se včera s Lou opil. Nepamatuji si všechno, vím jen co se dělo do karaoke.

I když se mi nechce, do školy přeci jen musím.
Vstanu z postele, promnu si oči a přejdu k zrcadlu. Vlasy mám celé rozcuchané a dobře úplně nevypadám. Přejdu ke skříni u které se rozhodnu, že si dneska vezmu Růžové tričko a k tomu šedivé tepláky. Vím, není to něco úplně top ale růžovou mám celkem rád. Upravím si vlasy, a schválně je rozcuchám. Mám středně dlouhé vlasy, tak po ramena, líbí se mi to tak.

Už si jen vezmu batoh, a pak tašku na sport. Dneska máme mít speciální hodinu fotbalu, takže tam nejspíš budou i ostatní ročníky, tím i Louis. Těším se na něj.

Louiho pohled:

Už jdu do školy, jsem rovnou převlečený na fotbal, nemám náladu se zase převlékat. Celou noc jsem nemohl spát, přemýšlením o Harrym. Furt si pamatuji jak mě pozval ven, tak se ho na to asi dneska zeptám. Nevím co si že včerejška pamatuje, popravdě doufám že moc ne.

Celý den poslouchat učitele když máte kocovinu není úplně lehká věc ale učitelé vědí o mojí nemoci, tak jsem to svedl na únavu. Poslední dvě hodiny mají být tělocvik, a dneska máme díky bohu něco co mám rád, miluju. Fotbal.

Přiběhl jsem na hřiště kde už na mě čekal Zayn.
"Čau, kámo. Tak naučíme naše prvňáčky a druháčky pořádně hrát nebo jim nakopeme prdel?" Zařehtal se Zayn.
"Bože, od toho tu nejsme. Buď na ně milej." Vydechnul jsem nahlas, a už viděl ostatní žáky přicházet.
Hned jsem si ho všimnul. Není to moc těžké když je skoro nejvyšší a tak pohledný. Má na sobě dress jako každý jiný, jsou to ty staré na tréninky jako jsou tyto. Je mu celkem malý, ale díky tomu můžu vidět jeho vypracované tělo. Cítím se proti němu tak malý a drobný, což se mi nelíbí, rád se cítím dominantní, což také jsem. Je přeci už jen venku zima,tak si všichni zaběháme místo rozcvičky.

Než jsme začali hrát, rozdělil jsem všechny do skupin, podle toho co jsem viděl na takové menší hře. Harry mi nepřišel vůbec špatný, ale není úplně moc průbojný. Je to zvláštní, umí být velice tajemný, ale křehký také.

Po skončení tělocviku, běžím hned za Harrym.
"Ahoj, můžu tě chvilku zdržet?" Usměji se na něj s tím, že ještě nevím co vše si pamatuje.ty
"Ahoj, jo jasně. Co se děje?" Usměje se na mě také.
"Pamatuješ jak jsi mi nabídnul ten venek? Rád bych šel třeba zítra. Co ty na to?" Trochu se mi klepe noha. Proč jsem sakra nervózní?
" Oh, jasně moc rád. Napíšeš mi kde a jak?"
"Jo, jo jasně." Chci se otočit a jít za Zaynem ale v tom mě znovu přeruší.
"Louis? Uhm, nedělal jsem nějaké špatné věci včera? Moc si to nepamatuji." Podrbe se na zátylku.
Nepamatuje si to.
"N-ne nic vážného, byl jsi v poho. Tak se uvidíme, ahoj" zamával jsem na něj naposled a odešel jsem.

Harryho pohled:

Zítra jdeme ven, tak moc se těším. Louis v tom dresu vypadá tak sakra dobře.

Zítra...sakra, Zítra! Zítra mám navštívit naší organizaci..mafii. Musím to nějak všechno stihnout.
Samozřejmě má Louis krásnou postavu, ale poslední dva týdny celkem dost zhubnul, bojím se o něj, a taky proto mu musím pomoct.

Přijdu domů, a přijde ke mě Gemma. Nevypadá moc nadšeně.
"Harry." Řekne přísně a kouká na mě tím Pohledem.
"Gemmo?" Sednu si na sedačku.
"Proč máš sakra v šuplíku pouta?" Koukne se na mě znechuceně. A já zpanikařil.
" To není jak si myslí-" zastavím se, protože mi dojde že ji prostě nemůžu jen tak říct no víš, já vraždím lidi tak proto mám pouta tak se rozhodnu, že ji tedy potvrdím to co si myslí.
"Mám přítele." Řeknu, a nevím co dělám.
" To je supe- No ale furt, fuj!" Řekne a schová si obličej do dlaní. " Dobře Harry, nezajímá mě to." Řekne a zamíří do pokoje.
Furt lepší než pravda.

Další den se probudím, a rozhodnu se že nepůjdu do školy, abych stihnul jak mojí schůzku, tak schůzku s Louim.
Vezmu si tentokrát černé oblečení, a vyrazím. Sraz je v jedné velké, opuštěné budově, na konci města. Abych byl upřímný, zevnitř je to mnohem více luxusní než by jste řekli z venku.

Dorazím a projdu uličkami až ke dveřím, u kterých jsem si už zvyknul že mám počkat dokud někdo nepříjde, což se za pár minut stalo.

"Sedni si na židli." Řekl pan tajemný, pan C. Sedl si do svého hnědého, koženého křesla a podíval se na mě i se svojí maskou co nosí aby utajil svojí identitu.
"Mám pro tebe novou oběť, ale to ti nejspíš došlo." Uchechtnul se trochu, a pokračoval.
" Tentokrát, Stylesi, vím že je to někdo koho znáš." Leknul jsem se.
"Nemáš čemu se divit, vím o tobě skoro všechno."
Proplete si prsty a pokračuje.
" Potřebuji aby jste se hodně sblížili a pak to udělal, tak jak jsi to už udělal." Řekne a nechá celkem dlouhou pauzu aby to bylo napínavé a pak nakonec řekne.

"Louis William Tomlinson."

Ticho. Nebylo tu nic víc než ticho. Ne, ne, ne. Co se to děje? To se nemělo stát. Začal jsem tuhle špinavou práci abych mu pomohl přežít a ne abych ho zabil já. Začal jsem cítit slzy co mi stékaly po tváři, a nakonec jsem ze sebe něco dostal.

"T-to nejde, je to můj kamarád. Nemůžu ho zabít."
"Harry, Harry,Harry to ne že nemůžeš, ty musíš. Dobře znáš pravidla a smlouvu co jsi podepsal."
Vím že když to neudělám tak bude po mě, a tím pádem po Louim také. Musím to nějak vymyslet.
"Ano pane." Řekl jsem úplně bez emocí, i když jsem jich měl víc než Tři lidi najednou.
"Informace asi nepotřebuješ, znáš ho dost dobře ne? A důvod ti tentokrát říct nemůžu."
" To nesmíte, je to ve smlouvě."
" Ale Harry já můžu, to já jsem tu šéf." Řekl a ukázal prstem na dveře ve znaku abych už šel. Pochopil jsem, a odešel.

Venku když jsem šel lesem, jsem to stále musel zpracovat, pak jsem spadnul na zem a začal jsem zoufale křičet. "Jak to kurva teď mám udělat!" Rozbrečím se a zůstanu klečet na zemi. Ani nevím kolik je hodin, kouknu se na hodinky a už jsou dvě hodiny, za půl hodiny se mám vidět s Louim. Nesmím to na sobě nechat znát.

Přijdu na místo určené a Louis už tam je.
Začneme si povídat a téměř první co na mě vychrtlí je celkem šokující.
"Řekl jsem Eleanor že s ní na ten Ples nepůjdu, už to jsou dva dny." Řekne a koukne se do země.
" Tak mě napadlo, jestli tam nechceš jít se mnou..pokud nejdes s tím tvým panem X" zasměje se lehce, ale vypadá nervózní. Je to zvláštní, nikdy bych tohle do něj neřekl. Rozbuší se mi srdce a odpovím.

"Moc rád."

Ahooj! Nebojte se takhle naše malé "rande" neskončilo, co se stane dál se dozvíte v další kapitole. Doufám že se vám zatím příběh líbí a děkuji za nějaké komentáře, moc mi to dodalo motivaci. Kapitola vyjde buď zítra a nebo pozítří! Oi oiii<3