𝙾𝚞𝚛 𝙳𝚎𝚜𝚝𝚒𝚗𝚢. /L.S/

kapitola 8

Sedím na posteli, jsou dvě hodiny ráno, když mi najednou zazvoní telefon. Vstanu a přejdu ke stolu kde jsem si ho nechal, bílá a zářivá obrazovka mi nedovolí přečíst zprávu, a když si mé oči konečně zvyknou, vidím že zpráva je od Louiho.

Loulou:)

-Přijdu tam.

Louis přijde..to znamená že mi odpustil a cítí to tedy opravdu vážně. Srdce mi bije, nemůžu dýchat když telefon zazvoní znovu. Tentokrát to není tak skvělá zpráva.

Neznámé číslo

-

Sklady, teď hned.

Bože, úplně jsem zapomněl že někde Pracuji. To nemůžou počkat alespoň do rána?

Přijdu ke vchodu, bojím se jelikož vím že se to týká té jedné osoby, Louiho. Otevřu velké, staré dveře a vejdu. Pan C na mě už čeká a oznámí mi velice rychle důvod proč tu teď jsem.

"Harry, dal sis na čas." Zasměje se trochu a popojde blíž k mé osobě. " Musím se tě zeptat, co mezi tebou a Tomlinsonem je. Máš ho pomalu zabít, a ne ho pomalu ošukat." Zavrčel na mě. Normálně bych se zasmál a řekl že nejsem úplně ten typ "nahoře" ale věděl jsem že tohle nebyla úplně ta nejlepší chvíle. Tak jsem si s ním tedy začal hrát.
"Já vím, je to jen součást plánu, Pane C." Oznámím mu a snažím se vypadat co nejvíc přesvědčivě.
"Hmm, dobře, dobře. Aby to nepřerostlo v něco víc. To by se totiž E-" Zakašlal a nedokončil svojí větu. "Uděláš to na prezentaci toho projektu. Respektivě, po tom projektu. Je to jasné?" Zvýšil hlas a dal ruce v kříž.
"Ano, je to jasné." Řekl jsem zase bez emocí a už se chystal k odchodu když..
"Harry, vím že ho máš rád. Nejsem blbej, neposer to. "

Nic jsem na to neodpověděl, a odešel jsem. Nechci na to myslet, chci se jen vyspat a vidět se s Louim.

-------------------

Už je po škole, a čekám na Louiho. Chodím sem a tam.. snad to dopadne dobře. V hlavě se mi odehrávají všechny možné scenária když v tom mě přeruší příchod Louiho.

"Ahoj, Hazz."
"Ahoj."
"Uhm..no takže..proč jsem tu ?" Zeptal se a já chvilku jen stál a pak jsem konečně odpověděl.
"Já.. mám tě rád. Hodně.. sladké stvoření. (Sweet creature.)" Řekl jsem hodně tiše, hlavně poslední část. Je to z té písničky co si Louis tenkrát četl v té knihovně.
"Taky.." odmlčel se. "Taky tě mám rád, Harry. Ale bojím se. Bojím se všeho." Řekl a už jsem se nemusel bát, bylo mi všechno jedno. Louis, můj Louis to cítí stejně. Přijdu k němu chytnu ho za boky a přitáhnu si ho do obětí. Byl bych radši kdyby to udělal on, ale evidentně je v tomhle úplně nový tak jsem se toho ujmul.
"Nepůjdem ke mě?" Kouknu se mu do očí, a trochu uhnu pohledem když dořeknu mojí větu. "Nikdo není doma." Chvilku se zarazil, cítil jsem jak přestal dýchat, ale pak se znovu přitulil a řekl:
"Půjdem."

----------------------

Pohled Louiho:

Sedíme na Harryho posteli, řekli jsme si že se máme rádi..mám něco udělat? Z mých myšlenek mě ale vyvede Harry.

"Uhm, Louis?" Zeptá se celkem stydlivě, jak roztomilé.
"Ano?"
"Mohl..mohl bych ti ukázat moje nové oblečení?"
"Jasně, proč ne." Zekřením se na něj a pak mi zašeptá do ucha:
"Ale jsou to sukně.." šibalsky se usmál, a už utíkal ke skříni kde něco vzal, a pak do jeho koupelny. Čekal jsem tak pět minut když vyšel. A páni. Vypadal úžasně.