- 2. Kapitola -

335 10 2
                                    

Josh

Po ranním běhu jsem zakotvil v mámině království, jinak řečeno v její kuchyni. Bylo mi úplně jedno, že mám na sobě nalepené zpocené oblečení a kapky potu mi stékali po obličeji. Moje tělo potřebovalo nabrat tekutiny. Dneska jsem to s během krapet přehnal, ale potřeboval jsem si dát do těla. Vybít přebytečnou energii takhle po ránu a vyčistit si alespoň trochu hlavu.
Stál jsem u pultu a klopil do sebe už druhou sklenici studené vody, když se domem rozezněl domovní zvonek. Položil jsem sklenici na mramorovou desku a šel ke dveřím.

,,Dobrý den, tohle nesu paní Summersonové." před dveřmi stál malý klučina. Tipoval bych mu maximálně 5-6let. V rukou držel koláč.

,,Super díky, předám jí to. Mám jí ještě něco vzkázat?"

,,Ne nemusíte. Moc děkuji. Na shledanou." rychle ze sebe dostal a rozutekl se do ulice. Jen jsem nad tím pokroutil hlavou a zavřel dveře.

,,Kdo to byl?" ozval se mi za zády matčin hlas.

,,Tvůj tajný ctitel" uchechtl jsem se. ,,Ví o něm táta? Není na tebe trochu mladej?" smál jsem se a šel s koláčem do kuchyně.

,,Joshi, dlouho jsem tě neviděla, ale už teď mě štveš." poznamenala matka a vytrhla mi koláč z ruky. ,,Je to malý Sam. Pomáhám jeho rodině."

,,Proč jim pomáháš?" nadhodil jsem otázku, i když odpověď mě nějak extrémně nezajímala.

,,Před rokem jim umřela máma a jejich otec se vypařil neznámo kam. Zbyla jim jen babička, ale ta už taky moc nezvládá. Někdo musí Elizabeth pomáhat." usmála se máma a nandala jeden kousek koláče na talíř.

,,Jaká Elizabeth?" mé uši byly rázem v pozoru, tak jako péro v kalhotách.

,,Davis" odpověděla máma a olízla si prst, protože jím utřela přebytečnou šlehačku z nože.

,,Elizabeth Davis" zopakoval jsem po matce a v paměti se uculoval. Jasně, že vím co je tohle stvoření zač. Moc dobře si Lizi vybavuju.
Lizi se mnou chodila do školy. Je o dva roky mladší. Na střední byla fakt kost. Každý jí chtěl jen pro sebe a já nebyl žádnou výjimkou. Jak asi vypadá dneska? Má stále dlouhé světle hnědé vlasy až po zadek? Výstavní prdelku z hraní volejbalu? Honilo se mi hlavou. Při vzpomínkách na střední mi péro ještě víc ztvrdlo.

,,Pořád bydlí tady?" zeptal jsem se mámy. Doufal jsem v kladnou odpověď, protože bych ji mohl jít navštívit. Bydlí jen pár domků od nás.

,,Nene, po té nehodě se odstěhovala do centra, aby každodenně nemusela kolem toho místa jezdit. Sam zůstal u babičky, Eliz se snaží být mu vždy nablízku. Jezdí sem na víkendy a někdy i po práci. Má tu svůj klid."

,,Asi se nemám ptát odkud všechno víš co?" uchechtl jsem se.

,,Sam mi to pověděl. Prý jsem jako jeho druhá máma." smutně se máma usmála. Vstal jsem ze židle a šel jí dát krapet lásky, které ode mě často nedostává.

,,Proboha Joshi běž se vykoupat." vypískla máma hned co jsem jí objal.

,,Proč?" schválně jsem se na ní ještě víc natiskl.

,,Smrdíš jako prase" odstrčila mě od sebe. Se smíchem jsem se odtáhl a šel se do koupelny pořádně vykoupat.
Nebojte můj kámoš v kalhotách už se uklidnil, takže máme nic nepoznala. Teda doufám v to.

--------

Můj život se za poslední roky odehrával v úplně jiném světě. Létal jsem napříč celou severní Amerikou a navštívil nespočet měst. Boston, Chicago, Houston, San Diego nebo LA. Neměl jsem nejmenší čas na rodinu, díky mým pracovním povinnostem, které postupně od táty přebírám jsem u našich nebyl dlouhou dobu. Lépe řečeno asi 2 roky. Musel jsem absolvovat hodně školení, meetingů nebo i jen nabrat více zkušeností. 2 roky jsem pracoval v jisté firmě v Chicagu a když mi táta volal kvůli práci doma, dost jsem přemýšlel. Měl jsem svou práci rád, ale zároveň jsem chtěl být doma u rodiny.

ArogantníKde žijí příběhy. Začni objevovat