Arogantní

- 13. Kapitola -

Elizabeth 

Slyšela jsem jeho hlas, ale slova nevnímala. Soustředila se pouze na teplo jeho těla přitisknutého k mému. Dělalo mi dobře cítit znovu jeho objetí. Cítit mužskou náruč. Vdechovat jeho mužskou vůni a unášet se do jiného světa. Do světa bezpečí, bezstarostní a klidu. Připadala jsem si zase jako ta malá holka, kterou takto chlácholil, když se něco posralo. Zná mé dětské tajemství a já zas jeho. Vždycky mě objal a svět byl zase růžovější. Dnes vím, že svět není růžový, jak se v dětských očích může zdát. 
,,No tak kotě. Co se stalo? Mluv se mnou prosím." mluvil tišším hlasem než u něj bylo běžné. Víc jsem se přitulila. ,,Když se to stalo s mámou, měla jsem rande...." chtěla jsem pokračovat, ale skočil mi do řeči. ,,Vím, to si mi už říkala na té večeři." 
,,Vím, že jsem to říkala. Ale prostě ... Byla jsem na rande, kde mi bylo po telefonu oznámeno mámino úmrtí. Včera jsem byla s tebou. Nebylo to rande, ale skončilo to jak to skončilo. Dopoledne jsem si řekla, že je na čase si zase užívat života. Hodit minulost za hlavu a soustředit se na kouzlo okamžiku. Jenže když jsem volala babičce, nebrala mi celý den mobil." zamumlala jsem odpověď. Nejsem schopná podívat se mu do tváře. Přišlo mi lepší mumlat odpověď do hrudi než to říct nahlas a přiznat bolest, kterou v sobě skrývám, dusím. 
Výhoda večera, obklopuje nás tma. Stojíme v takovém úhlu kam nedosvítí ani pouliční lampa ani světlo z domu. Nemůže nás nikdo ze svých sousedních oken vidět. Říkat si, že pořád nejsem smířená s mámou ani sama se sebou. Nevím co je horší - litování nebo pomlouvání.  Ze začátku po té nehodě jsem bývala často venku. Nemohla jsem uvnitř domu dýchat. Přišlo mi, že se dusím, stěny se stahují, pohlcují mě. Opadlo to, až po vyklizení máminých věcí. 
,,Měla si strach, že se historie opakuje?" řekl Josh skoro neslyšitelně. Kývání hlavou naznačilo souhlas. ,,Kotě" chytl mi bradu do dlaně, aby mi zvedl hlavu a donutil mě kouknout mu do očí. ,,Jsi v bezpečí. Jsme v tom spolu. Rozumíš? Už jsem u tebe." hleděli jsme si bez mrknutí do očí. Přikývla jsem.

Jsem naivní, když mu toto věřím? Opět mu věřit, že mě v tom tentokrát nenechá samotnou? Jednou už toto slíbil a slib porušil. Proč by to tentokrát mělo vyjít? Nemyslím, že by dospěl a začal se chovat správně. Je to Josh. Ten co kolem sebe potřebuje ženskou pozornost, aby udržoval ego na úrovni. Není schopný udržet tempo jen s jednou. A já nevím zda jsem připravená soupeřit s pocitem, že den tráví se mnou a noci s jinou. Den s kamarádkou, která ho nažhaví a odměnu dostane náhodná kolemjdoucí. Žárlím a to k tomu nemám ani důvod. Není můj. Nikdy nebyl můj. Bohužel. Takové trápení jsem prožívala v dospívání. Byl kamarád, ale já k němu odjakživa cítila něco víc. Proto mě tolik ranilo, když se se mnou vyspal a pak se vypařil a neozval se takových dní, měsíců, let. 

Stáli jsme v objetí, hledíc si do očí v tmavém koutě z garáže, když se mě pokusil políbit. Zachránil mě před tím/ním Sam. 
,,Ségra, kde seš tak dlouho?" vřískal u vchodových dveří. Josh si povzdechl. ,,Mám ho rád, ale nemusel by mi rušit takovou chvilku" poznamenal. Přišlo mi to vtipné.
Jak říkám ... Je to Josh. Kluk, chlap, muž. Ten co přemýšlí jen když namotává ženskou na sladká slůvka. Stejně jako to se mnou dělá dlouhá léta. Motá, motá a motá. Otázka času, kdy domotá. Kdy konečně otevřu oči a zjistím, že tady nejde o mně, ale o něj a jeho péro? V mém případě to vypadá na ... Dejte mi chvilku ... na nikdy. Oba cítíme, že mezi námi není jen kamarádský vztah, ani pracovní. Jde o sexuální napětí, které včerejší noc ještě znásobila. Měla nám pomoct, ale udělala opačný efekt. Znásobila náš zakázaný chtít. Jenže já se nemůžu zastavit u mé jedné slabé popracovní chvilky, která vedla k další osudné opilecké noci. Měla bych se posunout a nedoufat, že se Josh jednou vzpamatuje a dospěje. Uvnitř tuším, že pokud by mě políbil, ani jeden z nás by se nedržel zpátky. Chtíč z nás musí být očividně vidět. Máme v sobě zadržovanou touhu, kterou zatím úspěšně držíme na uzdě. Protože kdybychom tak nedělali, dlouho by nás nikdo neviděl. Nechci přiznat, že tajně toužím po tom, aby se uzly povolily a my spolu strávily několik vášnivých nocí. Jsem dospělá holka, která se umí ovládat. Takové touhy, sny bych měla nechat plavat a do mysli pustit, až se najde ten pravý. Ten, který za mě bude ochotný bojovat a nebude mě chtít jen do postele pro své potěšení. Neříkám, že Josh jede jen na své potěšení. To vůbec! Platí u něj dáma první i s největšími poctami, kterými dokáže ženu uspokojit. Na toto si u něj ženu rozhodně nemohou stěžovat. Teda alespoň u mě to takto minulou noc bylo. Při této nemravné vzpomínce se znovu usměji. 
,,Vidíš, úsměv ti sluší víc než slzy." cvrnkl mi do nosu. Dostal rychlou děkovnou pusu, utřela si tvář od slz a šla za vřískajícím Samem. ,,Okamžitě buď ticho. Je pozdě". napomenu ho a okamžitě mu ukazuji cestu do koupelny. Musí se umýt, vyčistit zuby a jít okamžitě spát. Zítra vstává do školy. Za dveřmi je sice konec školního roku, ale učit se musí až dokonce. 
Zatímco já zaháním Sama do koupelny, Josh donesl zbývající tašky s nákupem z mého auta. Než půjdu uložit Sama, chystám mu svačinu.
,,Budeš tu spát holčičko?" ptá se mě babička, když stojím u linky a chystám 2 sendviče na ráno a nějaké dobroty k tomu. 
,,Jsem unavená, ale nemám tady věci na převlečení. Budu muset jet domů. Nechce se mi zítra vstávat brzy. Ráno je hrozný provoz." Zavřela jsem svačinový box, který dala do lednice.
,,Budeš potřebovat auta do pátku?" zeptal se Josh, který seděl s babičkou v jídelně. Povídali si, vzpomínali. Josh trval na tom, že tu zůstane dokud nebude mít jistotu, že i já ulehám do postele. To ještě nevěděl, že noc strávím jinde než tu.
,,Nebudu. Asi. Proč?" přemýšlela jsem.
,,Hodím tě domů. Zda souhlasíš? V pátek sem jedu, tak bych tě vzal s sebou." nadhodil. Chvilku jsem nad tím přemýšlela než jsem mu to odsouhlasila. Není to zas tak špatný nápad. Alespoň ušetřím nějaké palivo.