Křídly proti Plamenům

4.

Všichni z roty se k němu nahrnuli a začali ho objímat, bouchat do ramene a třást si rukama, prostě jak to dělají kluci, když se snaží vyjádřit nějakou emoci, jako třeba teď starost. Všimla jsem si, že na židli v rohu leží čisté oblečení. Kdo mu ho sem přinesl?

"Křídla? Ty tam budeš jen tiše stát?" zahalekal na mě z postele.

Zachmuřila jsem se na něj a došla k posteli.

Chytl mě za ruku a stiskl mi ji.

"Ráda tě vidím" hlesla jsem a stiskla mu ruku nazpět.

"Jsem rád, že jsi za mnou přišla. Říkají, že mě ráno pustí. Jsem tu jen na pozorování. Prej si mě uzdravila úplně" usmál se.

"To si piš. Když už mám zachraňovat tu tvoji prdelku, tak to udělám pořádně" zasmála jsem se a oklepala se. Zase ten chlad z okolních pokojů.

"Co se děje?" zajímal se. Moje reakce mu neunikla.

"Je tu kolem spousta smrti, jsem na ní citlivá."

"Bolí tě to?"

Zavrtěla jsem hlavou.

"Je to jako stát blízko ledničky" vysvětlovala jsem a chytla se do jeho modrých očí.

Bárt si odkaškal.

Pustila jsem, i když neochotně jeho ruku a podívala se na Bárta.

"Řekneš nám o to šlo s tím Smrťákem?"

"On tu byl Smrťák? Vždyť jsem zdravý"

Sevřel se mi žaludek.

A co teď? Pravdu nebo lhát? Bože, volby, volby ...

"Ucítil mě z tebe, asi jak jsme se objímali předtím než si odjel a zkoumal tě. Víš co? Půjdu si promluvit se sestrami a vezmu tě domů." vychrlila jsem ze sebe a vystřelila vem z pokoje. Všem muselo být jasné, že lžu, ale kdo měl důkaz? Nikdo!

Došla jsem na chodbu, nechala křídla, aby zmizela a sedla na první židli. Musela jsem se uklidnit.

Židle vedle mě zavrzala, jak na ní dosedl někdo další.

"Co se to tam doopravdy stalo?" promluvil tím svým hlubokým hlasem Bartoloměj Williams.

Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla.

"To je složitý, Bárte. Ve směs mám na výběr mezi nemožným a nemyslitelným"

Uchechtl se.

"To zní jako těžký úkol pro někoho tak obyčejnýho"

Zašklebila jsem se a podívala se na něj.

"Věřím, že víš co uděláš. A věřím, že i on ti věří. Líbíš se mu"

Zčervenala jsem.

Zasmál se mojí reakci.

"Ale notak, neříkej, že sis toho ještě nevšimla. Od tý doby co jsi z plamenů vytáhla Jeffa uplynulo už hodně času na to, abys to sama nepoznala"

"Hmmm, nejde ani tak o to, že jsem to nepoznala, jako nechtěla poznat. Je to prakticky můj kolega a to je zakázané"

"Kým prosimtě? A nejsi jeho kolegyně, nejsi legitimní zaměstnanec, takže si můžeš randit s kým budeš chtít, nehledě na to, že vidím, jak se na sebe oba díváte. Nechápu, proč jste to ještě nedali dohromady" smál se.

Vykulila jsem na něj oči a to ho rozesmálo ještě víc.

Poplácal mě po ramenou.

"Jdi si promluvit se sestrami, já mu jdu pomoct se sbalit"

Kývla jsem a jako omámená šla hledat nějakou sestru.

Takže já se mu fakt líbím? Kdo by to řekl? Takže to můžu v klidu udělat? Můžu se sním svázat ve svazek? Udělat z něj svého druha? Vzít mu svobodu? Co když ho to ke mě táhne jen kvůli sexu? Říkali přeci, že rád balí ženský, takže jsem možná jen další projekt ...

Došla jsem na sesternu a vysvětlila jim svůj požadavek. Kupodivu s tím nikdo neměl sebemenší problém. Zřejmě mě má pověst předchází.

Otočila jsem se a zamířila zase do pokoje za kluky.

"Počkej!" ozval se za mnou slabý ženský hlas.

Otočila jsem se zpátky.

"Děkuju za to co děláš."

Zaskočeně jsem pokývala hlavou a opět se rozešla zpátky do pokoje. Celou cestu jsem cítila v zádech pohledy celého sboru sestřiček.

***

"Tak, tady bydlím" oznámil mi Lassius před dveřmi panelového domu.
"Půjdeš dovnitř?" zajímal se. Normálně bych odmítla, ale ...

"Ráda, Lassi" odpověděla jsem nejistě.

"Tak fajn" houkl přes rameno otevírajíc dveře. Vešel dovnitř a přidržel mi je, abych mohla také vejít. Zavřel a zamknul za mnou, než mě dovedl k výtahu. Nastoupili jsme do něj a on stiskl tlačítko oznamujíc, že jeho být je v nejvyšším patře. Jak příhodné.

Ve výtahu člověk nikdy neví, co má dělat, natož pak anděl. Rozpačitě jsme po sobě pokukovali, smáli se a sledovali jak číslice pater stoupají.

Konečně, jsme tu. Vytoupil a opět mi podržel dveře od výtahu. Stejná procedura probíhala i u dveří od bytu. Prošla jsem dovnitř a on za námi zavřel a zamknul.

Zvedla jsem obočí.

"No co, bezpečí je bezpečí" zatvářil se nevině.

Ušklíbla jsem se na něj, ale nijak to nekomentovala.

"Dáš si kafe?" zajímal se.

"Ráda"

Usmál se na mě a odešel do kuchyně.

O ... Můj ... Tati?! Může vůbec andělé říct O můj Bože?!

Ten úsměv !!

Rozklepala se mi kolena a já se ztěží opřela o stěnu. No tohle bude zajímavý.

Znovu jsem přiměla nohy k činnosti a pospíšila si za ním do kuchyně.

Zadíval se na mě, jako by snad věděl, co jsem tam dělala a ukázal na židli u jídelního stolu.

"Sedni si tu, obstarám to"

Zakroutila jsem hlavou.

"Pomůžu ti, kde máš kafe?"

"V klidu, to zvládnu" trval si na svém a věnoval se přípravě nápoje. S kletbami jsem si sedla na židli u stolu a čekala.

Při ohřívání konvice zůstal otočený zády, opřený o kuchyňskou linku. Když se voda dovařila, natáhl se pro konvici a sykl při tom.

Vystřelila jsem ze svého místa.

"Co je ti?"

"Nic to není" spustil ruku zase na linku.

Vzala jsem ho za ramena a snažila se ho otočit ke mě čelem. Nedovolil mi to.

"Mluv se mnou, Lassiusi" naléhala jsem.

Dlouho mlčel. Ticho se mezi námi vleklo. Kdyby spadl na zem pomyslný špendlík, bylo by to jako by v místnosti explodovala bomba.

"Já umírám. Mám rakovinu"