Křídly proti Plamenům

1.

"Jedno latté s vanilkou" zvolala jsem na čekající skupinku lidí a trpělivě čekala, než dotyčný zákazník přijde a vezmi si svůj nápoj.

Jeden postarší pán se s hlasitým zafuněním zvedl ze židle a doploužil se k pultu. Pomalu zvedl ruku, jako by ho snad ten pohyb bolel a položil bankovky na stůl. Vrátila jsem mu potřebné množství a on se na mě usmál. Úsměv jsem mu oplatila a on přišoupl nějaké bankovky zpátky ke mě.

"To je pro Vás slečno" usmál se na mě.

Usmála jsem se na něj zpátky a uložila bankovky pod kasu do kalíšku s mým jménem.

S posledním hostem odešel i stres. Konečně volno! Moje dovolená se kvapem navršila, až to Bert prostě nevydržel a nařídil mi tří týdnů dovolenou.

"Co budeš o takovém volnu dělat?" zeptal se mě můj šéf, zatímco mi podepisoval papír s dovolenou.

Uculila jsem se na něj.

"Asi nějak pojedu, možná za hranice a nebo budu cestovat jenom po okolí, kdo ví, Berte, kdo ví?"

Usmívala jsem si i potom, co jsem dnešní výdělek uložila do pytlíku a dala ho do trezoru. Dvakrát jsem se přesvědčila, že jsem neudělala chybu a zakódovala trezor. Rychle jsem si sebrala věci, zamknula kavárnu a vyběhla do teplé noci. Noc je ještě mladá. Kráčela jsem ulicemi a přemýšlela, kam zamířil tentokrát, když se kolem mě prohnali hasiči.

Potutelně jsem se usmála a zahnula za roh. V kapsy jsem vytáhla pytel a hodila do něj svou kabelku. Z druhé kapsy jsem vytáhla svojí masku. Musím se převléct, ale na to není čas. Místo klasického černého trička, co do "akce" nosím, hold dneska budu mít červenou.

Tašku jsem schovala pod popelnici a rozběhla se. Dala jsem křídlům volnost a nechala se vynášet majestátními perutěmi do vzduchu. Nad baráky jsem se ve vzduchu zastavila, abych viděla majáčky. Po rychlém zorientování jsem zamířila na východ. Neobvyklé, ale možné.

Letěla jsem za hasičským autem a sledovala okolí, nikde nic.

Klesla jsem níž a opatrně dosedla hasičskému autu na střechu. Složila jsem si křídla na zádech, aby mě nestrhly kvůli proudění vzduchu na zem a nechala se na pohodu vést. Cesta trvala na mé poměry dlouho. Samé zatáčky, než jsem pochopila. Mířili jsme na dálnici.

A sakra. Dálnice nikdy není hezká podívaná.

Najeli jsme a já si téměř lehla na střechu. Dálnice a otevřená křídla? Neexistovalo.

Po dvou kilometrech jsem přes slzy a vítr uviděla kamion.

A do hajzlu.

Dálnice stála a my jeli záchranou uličkou. Řídiči nám uhýbali z cesty a i když slunce mizelo nad obzorem, bylo všude plno aut. To nikdy nedopadá dobře.

Odrazila jsem se od střechy a rychle se vznesla do vzduchu, aby mě poryv větru nestrhl dolů. Doletěla jsem na místo o pár vteřin dřív než hasiči.
Dosedla jsem na dálnici a došla k policistům.

Mnozí z nich už mě znali, někteří z doslechu, někteří jen z médií a někteří osobně.

"Už jsem si říkal, jestli si to necháš ujít" zažertoval za mnou jeden z hasičů.

"Já? Nikdy! Ahoj Barte" pozdravila jsem ho.

"Ahoj, Křídla" odpověděl mi mou obvyklou přezdívkou, zatímco kluci tahali hadice a hasili auto o kus za námi.

"Mezi těmi kamiony je zaklíněný člověk" oznámila uniforma, pozorujíc, jak se do toho auta marně snaží dostat jiná jednotka hasičů.

"Volali jsme leteckou, za chvíli tu budou" oznámil mezi řečí Uniforma.