Křídly proti Plamenům

8.

Rozběhla jsem se za ním, ale to už měl situaci pod kontrolou.

Chytla jsem ho za rukav hasičské kombinézy hned co vynesl poslední zraněné a prudce s ním trhla.

"Co sis myslel, že děláš?" vyjela jsem po něm rozzuřeně.

Pomalu sklonil hlavu a podíval se na mou ruku držící jeho rukáv, než zvedl hlavu zpátky ke mě.

"Svojí práci" odsekl.

"Bylo to nebezpečný" obořila jsem se na něj.

"Jestli to, co se mezi náma stalo znamená, že mi teď budeš dělat chůvu, tak o to nemám zájem" odsekl a vytrhl se mi.

Zůstala jsem na něj zírat jako zkoprnělá. Nevěděla jsem co mám dělat. Omluvit se mu? Říct mu, že si vedl dobře? Nebo že měl počkat na mě.

Dřív než jsem vymyslela co řeknu, byl na odchodu. Rozhodně kráčel k ostatním kolegům a pomáhal.

Ostatní ze sboru mezitím dělali, že o našem rozhovoru nevědí, ale bylo jasné, že nás slyšeli. Otočila jsem se na Bárta a ten jen pokrčil rameny a šel řešit situaci se Záchranáři.

"Takhle smrtelníci navazují svazky?"

"Ježíšmarjá!" vyjekla jsem, když se za mnou ozval hlas Temného.

"Ne, takhle se smrtelníci hádají" odpověděla jsem mu už v myšlenkách. Všimla jsem si totiž jak se po mě pár lidí od Uniforem otočilo.

"Jdu se věnovat zraněným, jsi tu kvůli sklízení nebo abys mě šmíroval?"

Zasmál se, což je u smrtky neobvyklé.

"Nevídám tak často vztah člověka s anděla. Chci to mít z první ruky"

Zakoulela jsem očima, aby to viděl a cestou ke zraněným kroutila hlavou.

Postupovala jsem od jednoho k druhému a postupně za pomocí Světla z mých rukou léčila každého, který to potřeboval a že jich nebylo zrovna málo.

Jako poslední byla malá holčička, ze které trčelo kus skla. Její matka vedle ní nepokrytě brečela a naříkala. Volala ji jménem a prosila ji, aby neusínala.

"Letecká je na cestě" upozornila mě jedna ze Záchranářů.

Sedla jsem si ke zraněné a ona se na mě namáhavě usmála, než se jí obě oči zavřely. Zvedla jsem ruku a natáhla se k tomu obrovskému kusu skla, který se Záchranáři snažili vyndat.

"Nenamahej se"

Otočila jsem se. Stála za mnou kápě.

"Ne! To nemyslíš vážně, vždyť je to dítě" vstala jsem k němu čelem. Dítě jsem nechala být, však ho zdravotníci mezitím stabilizují.

"Já si to nevybírám, já jen sklízím" připomněl mi.

Zamračila jsem se na něj.

Z pod kápě zavanuj pach zatuchliny.

Vznášel se ve vzduchu a byl potichu.

"Máme tady zástavu, rychle defibrilátor!" ozvalo se mi za zády.

Rychle jsem se otočila zpátky k maličké, asi šestileté holčičce. Kus skla byl pryč a všude byla spousta krve, ze které proudem vytékala krev.

Položila jsem nad ní obě ruce, ale žádné mrazení kolem páteře se nedostavilo.

Zaklela jsem.

"Ne ne ne! Tohle ne!"

"Vezmu si ji, nemůžeš s tím nic udělat"

"To si sakra piš, že můžu a taky s tím něco udělám!" obořila jsem se na něj.