Křídly proti Plamenům

6.

Probudila jsem se do černo černé tmy. Párkrát jsem zamrkala, než na mě vzpomínky začaly útočit jedna za druhou.

Sex a Lassem, ta jeho prdelka, ta jeho nemoc ...

Co jsem to udělala?!

Vedle sebe jsem slyšela tiché oddychování. Přejel mi mráz po zádech.

Potichu jsem vstala z postele, rychle na sebe hodila nejbližší kus oblečení, Lassovo triko, a následovala tech chlad až ke dveřím na balkon. Tiše, abych nevzbudila spícího Lasse jsem otevřela a vyšla ven. Stál tam v kápy, stejně jako v nemocnici.

"Zdravím tě, Temný"

"I já tebe, Okřídlená"

"Proč jsi tady?"

"Běží ti čas. Chtěl jsem vědět v jakém stádiu jsi."

"Pracuju na tom. Teď na to není vhodná doba, on ... On..."

"Umírá" dokončil větu za mě.

Přešla jsem k zábradlí a opřela se o něj. Hlava mi klesla na složené ruce na zábradlí.

"Ano"

"Chceš ho i tak za druha?"

"Co je to za otázku, Temný?"

"Odpověz na ní, Okřídlená"

"Ano. I přesto, že je nemocný, tak ho chci za svého druha"

"Miluješ ho?"

Ztuhla jsem. Narovnala jsem se ze své pokřivené polohy a zadívala se na něj. Stál tam, nebo spíš se vznášel ve vzduchu a noční vánek si pohrával s jeho černým rouchem.

"Proč se mě na to ptáš?"

"Odpověz na otázku"

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla velké množství vzduchu.

"Ano."

"Uvědomuješ si, co se stane, když lžeš Temnému?"

"Ano, znám následky."

"Dej mi ruku"

"Nevěříš mi?"

Pokrčil rameny.

"Řekněme, že si ověřuji fakta"

Na to nebylo co říct. Podala jsem mu ruku. Jeho roucho se zvedlo a jedna kostnatá ruku mě chytla. Stisk měl pevný a já se musela kousnout do rtu. Jeho ruka byla studená a při kontaktu s mou pokožkou až nepřirozeně. Ucítila jsem ve vzduchu pach hlíny a z pod jeho roucha se vyvanul vítr. Nesl sebou pach zatuchliny.

Jeho ruka se stávala čím dál víc studenější.

"Spusť štíty" nařídil mi.

Mezi nadpřirozenými je dost rozvinutý talent čtení v mysli. Proto jsem se naučila postavit v mysli bariéru, přes kterou nikdo nepronikne, ani Temný. Tím, že ji shodím prokazuju Temnému velkou úctu a vzájemnou důvěru. Dostane se ke všem mým vzpomínám a myšlenkám. Může s těmi informacemi naložit, jak jen bude chtít. Vrchníe si zase může přečíst jeho myšlenky a tím mít důkaz proti mě. Jenže za to, aby věděl pravdu o mých citech k Lassovi to stojí.

Spustila jsem štíty a uctila jak vnikl do mé mysli. Sledovala jsem, jak se pod náporem mých myšlenek zavlnil a zatáhl mě sebou. Ustoupili jsme společně o krok vzad.

"Působivé"

Pustil mě stejně rychle, jako po mě sáhl.

"Teď už víš všechno"