ᴠᴇsᴍɪ́ʀ ɪɪ.

ғʟᴀᴛ

Při cestě jsem si alespoň zakryla modřinku na mém krku. Dominik zastavil před bytem, který obývám společně se svým přítelem.

„Díky za odvoz." Špitla jsem a chtěla vystoupit.

„To mě ani nepozveš dál?" Zeptal se tak nenápadně. A je to tady. Ten moment, který jsem nechtěla, aby nastal.

„Dominiků...měl bys jet za Terezou." Otočila jsem se na něj.

„Ta počká, jdem?" Usmál se. Vystoupila jsem z auta a on hned za mnou.

„Dominiků." Protočila jsem očima, když mě pronásledoval jako ocásek.

„Veronikó." Zasmál se za mnou.

Radši jsem šla dál. Odemkla hlavní dveře, vystoupala schody. Úplně jsem viděla Nika jak slintá nad mým zadkem. Došla jsem až před můj a Martinův byt. Odemkla dveře.

„Lásko?" Ozvalo se hned z útrob bytu Martinův hlas.

„Ahój!" Křikla jsem.

„Ahoj lásko. Moc se mi po tobě stýskalo." Přišel do předsíně Martin. Hned si všiml Nika...Dominik nesmíš to posrat!

„Čáu." Zažulil se Nik.

„Čus, Martin." Podal mu vlídně Martin ruku.

„Dominik." Ušklíbl se Nik. Oba dva se snažili být milí. Ale já věděla, že kdybych tu nebyla, tak po sobě skočí a dobijí se krve.

„Dominiku? Kafe, čaj, voda, cola?" Houkla jsem na něj z kuchyně. Kluci se usadili na gauči.

„Jenom vodu, díky!" Ozval se Nikův chraplák.

Nalila jsem do tedy do sklenic vodu a nesla jí do obýváku.

„Dík." Usmál se Dominik a napil se ze skleničky. „Jinak kdy doděláš ty tracky u nás?" Nadhodil téma.

„No...chtěla bych co nejdřív, ale víš co. Teď ještě řešim novej merch, takže času moc není."

„Kdyby jsi cokoliv potřebovala tak jsem tady buď já nebo kdokoliv z kluků." Usmál se na mě.

„Já nevim jestli sis toho všimnul, ale Verča to do teď zvládala sama." Ozval se Martin. Ten člověk, který se mi za 24 hodin tak zhnusil.

„Zalez." Prskl po něm Nik.

„Jsi v mým bytě!" Vyjel na něj Martin a stoupl si.

„A ty v mým městě." Stoupl si i Dominik.

„Neser se do mě!"

„Ty se neser do mě!"

„Tak dost!" Křikla jsem přes ně. Oba na mě strhli pohled.
„Přestaňte se hádat!"

„Ty se do toho nepleť! Tys ho sem přivedla!" Prskl po mně Martin.

„Neber si jí do huby!" Přitlačil ho ke zdi Dominik.

„Je to moje holka!" Odstrčil ho od sebe.

„Není to tvoje holka!" Vrazil mu Dominik pěstí do tváře. Jen jsem to v šoku a v tichosti pozorovala.

„Vypadni z mýho bytu!" Zařval Martin.
Dominik ho pustil, otočil se ke mně, usmál se a odešel do předsíně. Následně pokračovalo už jenom bouchnutí dveří.
„Proč si ho sem zvala!?" Vyjel tentokrát na mě.

„Proč by ne?!" Vyjela jsem taky.

„Vždyť ho vůbec neznáš! Co kdyby tě někde ošukal a pak podřízl!?"

„On by to neudělal!" Začali mě pálit slzy v očích.

„Né vůbéc. Podívej se na něj!"

„On by mi to neudělal! To ty ho neznáš kurva!" Zakřičela jsem a rozbrečela se. Už jsem to nezvládala.

„Nebreč kvůli takový smažce." Protočil očima.

„Můžeš ho nechat laskavě bejt?!"

„Ne! Nemůžu! Já se o tebe bojím! Co když ti něco udělá!?" Rozhodil rukama.

„Tak ať třeba udělá! Co se posere! Hmm!?" Sesunula jsem se k zemi a začala hystericky brečet. Nedokázala jsem už nic.

„Nebreč tu jako kurva." Řekl otráveně. Tohle se mě dotklo.

„Tak když jsem podle tebe kurva..." Špitla jsem. Zvedla jsem se ze země a šla do předsíně, obula si boty, vzala si peněženku s telefonem.

„Kam si myslíš, že jdeš!?" Přiřítil se ke mně Martin.

„Nezajímej se." Prskla jsem a opustila byt.