ᴠᴇsᴍɪ́ʀ ɪɪ.

ʙᴀᴄᴋ ʜᴏᴍᴇ

Je to tady. Můj velký den. Vracím se do Pardubic...po 11 letech. S mým přítelem jsme se rozhodli, že je na čase posunout se dál. Já i Martin jsme byli jako výměnní studenti z Česka. Známe se přes deset let, ale dohromady jsme se dali teprve nedávno...no...pět let zpátky. Jediná věc, které se bojím je minulost. Bojím se toho, že potkám Dominika a on mi zase zamotá hlavu...utěšuji se tím, že na mě zapomněl a vypadá jinak...i když moje srdce pro něj bít nepřestalo...
Co se vlastně stalo za tu dlouhou dobu? Po dodělání maturity jsem nastoupila na vejšku...odtamtud mě vyhodili za pozdní příchody. Začala jsem tedy zpívat pod přezdívkou Ronnie a ve volném čase tetovat samu sebe. Nahrála jsem několik písniček, které si chytli. Převážně z popu a rapu. Snažila jsem se hrát jak pro anglicky mluvící lidi, tak pro Čechy. Moje alba trhají rekordy jak na YouTube tak na Spotify. Můj merch se vyprodá do týdne a koncerty jsou přeplněné. Nejsem slavná, jen moje písničky jsou chytlavé.

„Těšíš se?" Zeptal se mě Martin, když čekáme na naše letadlo.

„Jo...i když se trochu bojím. Nevím jestli se tam ještě vyznám."

„Bude to v pohodě. Uvidíš." Objal mě kolem ramen. Občas chci, aby na jeho místě byl Dominik...ale ten odešel...

Cestu letadlem si užívám. Je to už taková rutina, protože když žijete v zahraničí, nezbývá vám nic jiného, než létat za svou rodinou a přáteli.
*
Za dvě hodiny se ocitám mezi masou lidí v Praze. S kufrem v ruce. Sbalit půlku svého života do jednoho kufru byla fuška...hodně mého života jsem tam nechala...

„Taxík už na nás čeká." Vzal mě za druhou ruku Martin a prodíral se lidmi ven z hlavní budovy letiště. Dali jsme si kufry do kufru auta, nastoupili si, zaplatili a jeli do mého oblíbeného Českého města...do Pardubic. Cestou jsme se bavili s taxikářem. Vyprávěl nám nějaké historky, co se dělo v Česku, jak si žije jeho rodina.
Za dvě hodiny jsme dorazili na místo pro nás přímo určené. Martinův byt. Možná se ptáte, proč tu má Martin byt. Z jednoduchého důvodu. Když jsme sem jezdili za rodinami, chtěli jsme soukromí. A tak si tady Martin koupil byt, který pronajímal.

Vystoupali jsme do 4.patra a rovnou šli spát. Ulehli jsme do postele a v objetí usnuli. Konečně jsem zase doma...I když ne s tím člověkem, se kterým bych tak moc chtěla být.
*
Ano...přiznávám. První kapitola je hodně slabá, ale nevěděla jsem jak to vzít rychle a nezdržovat se. Stejně chceme všichni Nika.
Jinak v příběhu není covid-19, protože by nemohli být akce a to my nechceme!