ᴠᴇsᴍɪ́ʀ ɪɪ.

:/

Dojeli jsme k budově studia, vystoupili a hned šli do tepla. Ve studio zatím nikdo nebyl.

„Můžu si tu nechat nabít telefon? Mám ho trochu na nule." Přichomýtla jsem se k Dominikovi. Jen mi podal nabíječku.
Zasunula jsem ji do nejbližší zásuvky a vrátila se k Nikovi. Seděl na gauči. Koukal do telefonu.

„Tak co?" Přisedla jsem si k němu.

„No...Tereza je trošičku naštvaná. Řekl jsem jí, že jsem byl celou dobu ve studiu, nahrával a až teprve teď jsem se dostal k telefonu." Mykl rameny a otočil se směrem ke mně.
„A co ten tvůj?" Prskl.

„Radši se koukat nebudu."

„Ale mě to zajímá." Vyletěl z gauče a hnal se k mému telefonu. Hned jsem běžela za ním.

„Hmmm...pan Martin vypadá velmi naštvaně. Prý šel píchat děvky. Zajímavej." zasmál se Dominik. Telefon jsem mu vytrhla z ruky.

„Nech toho Niku." Zamračila jsem se a prohlížela jsem si zprávy...byl DOST naštvaný.

„No ták. Ty jedna." Zasmál se a vyhoupl si mě na sebe.

„Domí." Zakňučela jsem a objala ho. Hlavu jsem si položila na jeho rameno. Začal se semnou houpat ze strany na stranu.
„Dominiku! Já budu muset jít domů!" Zabručela jsem, když mi začal rukou přejíždět přes zadek.

„Jenom rychlovku." Zašeptal mi do ucha.

„Nesměli bychom." Šeptla jsem nazpátek.

„Můžeme všechno prosim tebe."

„Nejsme spolu a každý má někoho jinyho."

„Ale mi se nerozešli." Šeptl.
Jen jsem zvedla hlavu a přilepila naše rty k sobě. Přesunul se blíž ke stolu na který mě položil a začal rukama přejíždět po mých bocích.

„Ehm...ehm." Odkašlal si někdo za Dominikem. Rychle jsme se od sebe oddělili a já seskočila ze stolu.

„Ahoj Jakube." Usmála jsem se.

„Vy dva?"

„No...to je na dlouho." Ozval se tentokrát Dominik.

„Nechápu?" Zamračil se Jakub.

„No...my spolu už chodili, pak jsem odjela, teď zas přijela a skočila mu do postele...je to zamotaný." Vyblábolila jsem nesmysl.

„Aha...dobře...nic jsem neviděl a o ničem nevím." Zavrtěl hlavou Jakub a odešel do nahrávací místnosti.

„A my můžeme pokračovat." Zasmál se šeptem Nik a opět se mi vrhl na krk.

Přerušil ho až můj telefon. Odstrčila jsem Dominika od sebee, vzala do ruky telefon. Nahlédla jsem kdo volá. Martin...
Chvíli jsem přemýšlela, zda hovor zvednout nebo ne, ale rozhodla jsem se pro možnost ano.

„Ahoj Martine." Pokusila jsem se znít smutně.

„Ahoj. Kde jsi?" Vybalil na mě.

„No víš...já jsem teď ve studiu. Chtěla jsem přijít domů, ale prý tady venku běhal nějaký narkoman a tak jsem tu zůstala...moc mě mrzí, že jsme nešli ven. Vynahradíme si to dneska nebo zítra prosím?" Řekla jsem smutně a vzlykla.

„To víš že jo, lásko." Ozvalo se z druhé strany telefonu.

„Tak já přijdu za chvíli domů ju?"

„Jasně, papa lásko."

„Papa." Rozloučila jsem se a hovor típla.

„Tvůj kluk je asi debil co?" Zasmál se Dominik.

„Proč si to myslíš?" Nadzvedla jsem obočí. Trochu se mě to dotklo.

„Že ti to zbaštil."

„Jo...v tomhle je naivní." Pousmála jsem se.

„Co děláš?" Zamračil se Dominik, když uviděl, že se chystám k odchodu.

„Jdu? Musím jít. Ty bys měl jít za Terezou."

„Počkej! Babe...víš..." přiběhl blíž ke mně. Chvíli přemýšlel co říct. Po pár sekundách se zorientoval.
„Zavoláš mi ještě?" Zněl jako malé dítě, které se bojí čertů.

„Nemám na tebe čí.."

„Máš ho za obalem." Přerušil mě.

„Tak v tom případě zavolám." Usmála jsem se. Stoupla jsem si na špičky a věnovala mu malý polibek. Otočila jsem se a odešla.
Prostě jsem odešla. Vyšla jsem z budovy a zavřela dveře.

„Tak snad tě odvezu ne!?" Zakřičel za mnou Nik.
Teď jsem v prdeli...budu mu muset říct adresu a co když bude chtít jít dovnitř!?