ᴠᴇsᴍɪ́ʀ ɪɪ.

ʀᴇᴄᴏɴᴄɪʟᴇᴅ sᴇx ᴛᴇɴᴅs ᴛᴏ ʙᴇ ʜᴏᴛ

Uběhl jeden dlouhý měsíc od doby, co jsem ukončila kontakt s Dominikem. Jakuba a Pepu raději ignoruji. Vánoce i Silvestr jsem přežila s Martinem. Stále mi chybí Dominik. Tak moc. A bolí to čím dál tím víc víc.

„Jedu na nákup." Křiknu na Martina z chodby, když se mi odpovědi ani po minutě nedostane, odcházím.

Venku nasednu do auta na místo řidiče a rozjedu se do obchodu. Nakoupím základní potřeby, jídlo a nějaké mňamky. Vše zaplatím a vydávám se zpět k autu, do kterého nákup naskládám. Odvezu košík. Chtěla bych jet už domů, ale lákají mě nákupy oblečení. Proto neodbočím doleva, nýbrž doprava. Hned jsem se vrhla na nákupy šatů. Nevím proč, ale chtěla jsem šaty do nového videoklipu.
Vlastně jsem se ani nezmínila, že jsem si doma zařídila provizorní studio do doby, než si najdu nějaké prostory v Pardubicích nebo po blíž. 
Hromada oblečení a doplňků se začala zvyšovat a tak jsem se raději odebrala k pokladně a zaplatila.

„Ronnie!" Uslyšela jsem jekot z levé strany.
Hned se u mě objevilo asi pět holek, ve věku kolem šestnácti let.

„Můžeme se s tebou prosím vyfotit?" Zeptala se nejmenší blondýnka.

„Jasně." Usmála jsem se. Vyfotili jsme se a ony zase odešli.

„Vyfotíš se semnou taky, prosím?" Uchechtl se hlas za mnou.

„Dominiku já..." otočila jsem se k němu.

„Já vím, že se semnou nechceš bavit, ale dej mi poslední šanci. Nemůžu bez tebe nic dělat a děvky mi nedělaj radost. Prosím. Ronnie." Vyblábolil ze sebe co nejrychleji.

„Můžeš začít tím, že nebudeš spát s každou druhou." Odbyla jsem ho. Vydala se směrem k autu. Nebudu tu už ani minutu.

Trochu mě zahřálo u srdce, když na mě promluvil, ale nedokážu s ním být...jenom se bojíš. Dojela jsem domů, vyndala nákup. Martin tady samozřejmě už nebyl. Zavřela jsem se tedy v mém momentálním studiu, které ještě před dvěma měsíci představovalo špajz. Byla jsem smutná, naštvaná a plná pocitů. Na řádky v poznámkách telefonu jsem začala automaticky psát slova a z nich skládat věty. Proč se tohle musí dít zrovna mně?
*
A tak ubíhali další dny a nakonec i měsíce. Přišel duben a já začala odjíždět koncerty po celém Česku. S Martinem jsem spala naposledy v únoru. Od té doby nic. Jsem z toho celá vynervovaná a mimo realitu.
Dominika jsem za tu dobu nepotkala, pouze odblokovala na sociálních sítí. Začal mi chybět. Začala jsem si uvědomovat svojí chybu...proč až teď do píči!
Martin je opět v práci a já sedím na gauči. Nudím se a tak vzpomínám na to, co se všechno stalo...myslím spíše na Dominika. Nějaká část mě mu chce napsat. Moje hlava zatím vyhrává, ale co kdybych mu napsala? Jenom obyčejné ahoj...nic se nestane.
Rozklikla jsem tedy zprávy a najela na Dominika.
/start of chat/
me: Ahoj

Nečekala jsem dlouho na odpověď. Vlastně tak pět sekund.

Dominik: Ahoj, jak se máš?

me: Nudím se a vyčítám si co jsem ti řekla před tím. Promiň mi to.

Dominik: Až mi to přijdeš říct do očí tak prominu.

me: Jsi na bytě???

Dominik: Jasnee <3

me: Nikam nechoď

Dominik: čekám na tebe kotě.
/End of chat/

Rychle jsem popadla kabelku, telefon strčila do kapsy, do ruky vzala bundu a utíkala dolů k autu. Už dál nevydržím ignorovat ho a dělat, že ho neznám.
Autem jsem dojela asi za deset minut k Dominikovi. Rychle jsem vyběhla z auta a šla k budově. Zazvonila jsem. Ozval se tón pro otevření dveří. Vyběhla jsem schody.
Nik se opíral o futra dveří. Na tváři mu vysel úšklebek. Bez váhání jsem na něj skočila a pevně ho objala. Nohy omotala kolem něj.

„Takhle rychle na mě nemůžeš...neprcal jsem s nikým od doby co jsem tě potkal v obchodě." Sykl a vydal se semnou do útrob bytu.

Zavřel vchodové dveře a pokračoval se mnou do obýváku, kde se posadil na gauč tak, abych seděla přes něj obkročmo.

„Promiň...ale já prostě takhle nemohla. Myslela jsem, že je to správné...být bez tebe, ale já to nedokážu, prostě já..." byla jsem umlčena polibkem.

Ty jeho měkké rty mi chyběli. Začnu jimi pohybovat. Ruce položím na jeho ramena. Začnu kroutit prdelí.

„Ty to chceš taky." Uchechtne se do polibku.

Jeho ruce putují po mých bocích. Najednou se rozrazí dveře. Rychle z něj slezu.

„Dominiku do píči proč nejsi ve studiu!?" Zařve Jakub přes celou místnost.

„Jakube!" Zařveme s Dominikem ve stejnou chvíli.

„Ježis...nenechte se rušit." Otočí se ve dveřích a stejně rychle jako přišel, zase odejde.

„To je krypl hroznej." Zasměje se Dominik a opět si mě vyhoupne na sebe.

„Jakub." Uchechtnu se. Své rty opět přilepím na ty jeho.