ᴠᴇsᴍɪ́ʀ ɪɪ.

ᴅᴏᴍɪɴᴋᴜ...

Otevřel mi Jakub. Byl o dost vyšší než já.

„Ahoj. Ty jsi hrozně malá. Já myslel, že máš tak 180 minimálně." Zasmál se.

„No...to říkají všichni." Uchechtla jsem se.

„Tak pojď k nám." Odstoupí ode dveří, abych mohla projít. Dveře zavře a vydává se chodbou. Jako ocásek ho následuji. Dojdeme až ke schodům. Překvapí mě, že namísto toho, abychom se vydali nahoru, vydáme se po schodech dolů. Projdeme chodbou až k dveřím na pravo. Jakub vejde dovnitř a já za ním. Zavřu dveře.

„Nezouvej se." Prohodí bez otočení a prochází do místnosti dál.

„Ahoj." Pozdravím ostatní kluky v místnosti. Všech pět pohledů se nasměruje na mě.

„To je ta R-Ronnie!" Vyjekne nejméně potetovaný a vzhledově nejmladší klučina a žene se ke mně.
„Jsem Josef nebo Hasan...jak chceš. Tohle je Radek a velkej Jakub." Začne ukazovat na všechny v místnosti. Trochu nepobírám.

„Jo...Veronika." Tupě se usměju. Netuším jak se s nimi bavit.

„No tak Hasane...uklidni se. A Veru ty můžeš jít za mnou do studia." Trochu zakřičel. Jen jsem šla za ním.

Hned mi začal vysvětlovat co a jak. Zaujal mě především strop místnosti, který mi připomínal nebe..Začala jsem nahrávat, Jakub mi pomáhal a já zapomněla na čas. Nenahrála jsem všechno. Asi jenom dvě písničky a jeden track a tím, že k tracku jsme natočili videoklip ze studia a Jakub se podílel na featu.

„Kolik je hodin?" Zeptám se Jakuba, když skončíme s dnešní prací.

„Éeee...za sedmnáct minut osm." Podívá se na drahé hodinky na své levé ruce.

„Cože? Ježíš. To už budu muset." Začala jsem panikařit.

„Uklidni se!" Zasmál se Jakub a pokračoval „Dáš si s náma něco. Od nás střízlivá neodejdeš." Vzal mě za ramena a vedl mě zpět do místnosti, kde byli před tím kluci. Zůstali tu v plné parádě jen velkýho Jakuba vystřídal klučina s delšími hnědými vlasy, které byli polovičně odbarvené.

„Tebe znám!" Vyjekl.

„Em...ahoj." Usmála jsem se na něj.

„Ty jsi tá...no...ta jak předběhla Jakuba v českejch trendech na YouTube...jó! RONNIE!" Začal blábolit pátý přes devátý.

„Fakt? Já to nesleduju na YouTube úplně."

„Jo. Tady v Česku jsi celebrita celkem." Uchechtl se Jakub za mnou. Hned mi dal do ruky skleničku s džusem, který zaváněl vodkou.

„Proč jsi vůbec v Česku?" Zajímal se Josef, když jsem se usadila na gauč vedle něj.

„No...tak já se svým přítelem jsme se rozhlodli pro změnu. Už nás to v Londýně po těch letech nebavilo." Odpověděla jsem.

„Jak jsi se dostala do Londýna?" Bombardoval mě další otázkou.

„Jela jsem tam jako student v druháku." Opět jsem mu odpověděla.

„Ty jo...to se dřív dělalo?" Zasmál se Jakub, který do sebe nalil už asi třetí skleničku pro mě neznámého alkoholu.

„Ja nevim...Mozartka to dělala." Mykla jsem rameny a opřela se opřela se o opěradlo šedivého gauče.

„To je co za píčovinu?!" Ozval se klučina, jehož jméno jsem si nedokázala zapamatovat.

„To je Mozartovo Gymnázium v Pardubicích." Zasmála jsem se.

„Hustý!" Vyjekli Jakub s Tomáškem nastejno.

„Gymnázium? Ani ne..." trochu jsem se zamračila nad představou na školu.

„Né...nebo vlastně jo. On tam chodil náš kamarád..." ujasní mi Pepa.

„Aha...tak to jo. Tam chodilo tolik lidí." Uchechtla jsem se.
Čas strávený s nimi mi přišel jako jedna sekunda. V realitě však uplynulo několik hodin a já se ocitla na kancelářské s medvědem na sobě. Byla jsem už trochu v náladě a dělala si srandu ze všeho co šlo.

„Ahój!" Zakřičel Tomášek, když do místnosti přišel vysoký, potetovaný, blondýn. Jeho vlasy byli nejspíše chemicky odbarvené. Nebo tak alespoň působili.

„Hm. Čau." Prohodil a sedl si na gauč. Přímo naproti mě.

„A ty jsi?" Zeptala jsem se s úsměvem na tváři.

„Dominik. Citta." Odbyl mě s úšklebkem. V tu chvíli jakoby ve mě vybuchla bomba. Spadl mi úsměv z tváře a rychlostí blesku ho proskenovala pohledem.

„Veronika. Fořtová." Po vyslovení mého jména spadl úšklebek i jemu a zadíval se mi hluboko do očí. Čekala jsem kdy se rozbrečím.
*
Tak? Co si o tom myslíte? Chtěla jsem vás ještě chvíli napínat, ale tohle byla prostě nejlepší příležitost a úplně mě to k tomu vedlo.
Budu ráda za všechny votes a jakýkoliv komentář. <33