Natáhl jsem rukou a vší silou toho neřáda, co se pokusil mé ženě prostřelit hlavou díru, v bezvědomí poslal k zemi. Byl jsem tak rozzuřený, a to jsem nezmínil tu část, kdy se k ní přiblížil, pevně ji chytil kolem boku a tiskl k sobě a díval se na ni, jako na kus masa; může být vůbec rád, že ještě dýchal. Viděl jsem tak rudě, že si i v jednu chvíli myslel, že se Soldat probudí zpět k životu, i když už nadále neexistoval. Zdálo se, že pokud se jednalo o Lilly, byl jsem ochotný zajít až do krajních mezí, udělal všechno a cokoliv, jen, aby byla v bezpečí, živa a zdráva. Miloval jsem ji bezpodmínečně, o tom nebylo pochyb. Miloval jsem ji, jako ještě nikdy nikoho. Když jsem ji zahlédl úplně poprvé před těmi několika lety, stojící uprostřed toho zapuštěného a zatuchlého bytu v Bukurešti, ve kterém jsem přežíval, tušil jsem, že mi změní život. V ten moment, co se ke mně otočila čelem a naše oči se střetly, věděl jsem, že na ni bylo něco jedinečného, výjimečného. Neznal jsem ji, ale byl jsem ochoten pro ni položit život. Byla tak krásná, rozpuštěné kadeře dlouhých vlnitých kaštanových vlasů, tvář ji stínila černá kšiltovka a celá byla oblečena do tmavých oděvů. Do špiona a nájemného vraha měla daleko. Věděl jsem o ní, v ten moment, co vystoupila z vlaku. A bože, byl jsem vděčný, že byla jako první, kdo mě našel. Říkejte tomu osud, nebo co chcete. Nikdy jsem na takovéto nesmysly a povídačky nevěřil, ale jen její samotná přítomnost v mém tehdy ponurém a mizerném životě, vrátila všechny barvy se světlem. To ona, byla mým sluncem, které mi svítilo na cestu a rozzařovalo každý den. Lilly Maria Starková-Barnesová, se stala mou spásou, mým zachráncem. A za to ji budu vděčný až do mého posledního dechu.
„Někdo je trochu naštvanej."
Sevřel jsem rty do pevné čáry, semkl čelist a se zaťatými pěstmi, se k tomu kašparovi, co měl být novým symbolem pro lidstvo, natočil čelem a probodl pohledem. Bože, jak jsem toho chlapa někdy nesnášel. Byly dny, kdy jsem si přál, ho vůbec nepotkat. Ale čas od času - což nebylo skoro vůbec - byly i chvíle, kdy se to s Wilsonem dalo vydržet; doby, kdy nebyl úplný vůl. „Ještě slovo a skončíš vedle něho." Zavrčel jsem a zrak z jeho šklebící se tváře přesunul na ty dva v bezvědomí se válející muže na podlaze klubu. Koutky rtů se při pohledu na toho prvního zvedly do hrdého úsměvu, když se mi před očima mihla ta scéna, ve které ho Lilly s lehkostí poslala k zemi. Už jen chyběla ta žena, za kterou se vydala. Z druhé strany sluchátka jsem zaslechl její tiché zaklení. Zpozorněl jsem a narovnal se. Její tón a ani výběr slov se mi zrovna nelíbil. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Vzhlédl jsem a podíval se na Sama, který už se na mě díval a na tváři nesl podobný výraz. Byl jsem rád, že kdykoli se jednalo o Lillyino zdraví či bezpečí, dokázali jsme spolu vyjít a spolupracovat. Sam kývl hlavou a bez dalšího váhání jsem se rozběhl ven na přeplněnou ulici nočního Hong Kongu. Rozhlédl jsem se po osvětlené uličce pestrými a ostrými neonovými nápisy každého druhého přízemního obchodu a než si mohl vymyslet cestu, kterou se mohly dát, přes komunikační síť se ozval výstřel se zalapáním po dechu, než se ozvala statika. Zamrzl jsem na moment v pohybu a rozběhl se do sprintu a vydal se na okraj města k přístavu, kam mě vedl instinkt a intuice. Slyšel jsem za sebou další kroky a přerývavé dýchání. Sam mi byl v patách. Když jsme doběhli na kraj přístaviště, zastavil jsem se, z opasku vytáhl zbraň a zrakem začal skenovat celou plochu toho železného bludiště, ve kterém jsme se objevili. Lilly tu byla, tím jsem si byl jistý. Zatímco Sam se vydal na pravou stranu, automaticky jsem se vydal na druhou. Nedostal jsem se ani za roh prvního kontejneru, když se ozval jeho napjatý hlas, křičí mé jméno. Uchopil jsem rukojeť zbraně silněji a rozběhl se jeho směrem, a to co jsem uviděl, jakmile jsem se k němu po pár odbočkách dostal, srdce se mi hrůzou sevřelo v hrudi a celé mé tělo pohltila panika. Lilly bezvládně na půl seděla a napůl ležela na betonové zemi, lopatky opřená o železnou stěnu jedné z přepravních skříní. Měla zavřené oči a rty a bradu potřísněné sytě červenou barvou od vážně vypadající a silně krvácející rány v břiše. Sam klečel u jejího nehybného těla a skláněl se před její tváří, prsty ji hmatající puls. Třemi dlouhými kroky jsem padl na kolena k její druhé straně. V krku mě pálily slzy a v očích se mi odrážel vztek. Vlastnoručně zabiju a rozčtvrtím toho člověka, co ji to udělal. „Je naživu." Řekl Sam a zrak z její pobledlé a zakrvácené tváře zvedl k té mé. Pohledem jsem ho prosil, protože jsem věděl, že k tomu bude víc. „Ale nevím na jak dlouho. Tep je nitkovitý a ztratila hodně krve." Semkl jsem čelist a první slzy začaly padat po tvářích. Bylo mi úplně jedno, že jsem před ním brečel a že mě i tak viděl. Že mě viděl zranitelného a bez těch pevných zdí, které chránili mé skutečné pocity. Lilly byla zraněná – těžce – a podle jeho slov, a i mého vlastního pozorování, jsem věděl, že pokud by se jí co nejdříve nedostalo lékařské péče, mohla by zemřít. A to jsem nemohl dopustit. Nemohl jsem bez ní žít, zemřel bych. Jenom jeden pohled na její bezvládné tělo, které pomalu opouštělo život, mi bralo sílu se nadechnout. Opatrně jsem ji chytil za tvář a druhou rukou ji odhrnul spadané a přilepené vlasy krví k její pokožce. „Budeš v pořádku, lásko." Zachraptěl jsem a přisunul si ji k sobě do náruče, hladící ji po tvářích. „Všechno bude v pořádku, neopustím tě." Sklonil jsem se a obličej ji schoval do krku. „Budeš v pořádku, Benner a Strange tě z toho dostanou."
