„Bílá vlčice! Bílá vlčice!" Křičeli na mě z dálky děti, když si mě všimly u jezírka, jak jsem nabírala vodu. Usmála jsem se, vodu nechala vodou a džbán položila na zem. Otočila se k nim a sledovala je, jak ke mně se smíchem běžely. Když jsem tu jejich přezdívku slyšela poprvé, byla jsem zmatená a nechápala, ale potom co mi to Bucky a Shuri vysvětlili, konečně jsem pochopila a musela se zasmát. Bucky tu byl znán pod přezdívkou Bílý vlk a když jsem jeho přítelkyně – dnes již žena - tak mi logicky začaly říkat Bílá vlčice. Bylo to roztomilé a líbilo se mi to, stejně tak i Buckymu. I když se začátku z toho byl nesvůj a pokaždé se začervenal a nervózně se rukou promnul na krku, ale ty časy byly dávno pryč. Děti se zastavily přede mnou a objaly mě kolem nohou a pasu. „Dobré ráno, vy ranní ptáčata!" Usmála jsem se, na ty které jsem mohla dosáhnout, objala a pohladila je po vlasech. „Děti, koukejte upalovat!" Okřikla je Okoye, s úsměvem jsem do dětí vzhlédla a mávla nad tím rukou. „To je v pořádku, Okoye." Pousmála se a zakroutila hlavou. „To říkáš teď, ale počkej další rok a uvidíš. Jednou ti ty děti přerostou přes hlavu a budeš ráda, že už je nebudeš muset učit a hrát si s nima." Ukázala na mě prstem a pak na ně. „No co jsem řekla? Upalujte, ať už vás tu nevidím!" Se smíchem se pustily mých nohou a rozběhly se na druhou stranu jezera. Uchechtla jsem se a letmo se na ni podívala. „Jsem si jistá, že jednou budeš skvělá máma." Okoye odfrkla a protočila oči. „To by se ti líbilo. Na rozdíl od tebe je nebudu tak rozmazlovat." Zasmála jsem se a otočila se k ní. Okoye rty se roztáhly do úsměvu a vtáhla mě do objetí. „Dobré ráno i tobě, Lilly."
„Dobré ráno, Okoye." S úsměvem na tváři jsem se od ní odtáhla a rozhlédla se kolem sebe. Bylo tu překrásně. Bože, jak moc jsem milovala Wakandu, ale i přesto všechno mi můj pravý domov chyběl. „Haló! Vstávat!" Zasmála se a rukou mi mávala před obličejem, když si všimla mého zamyšleného výrazu. Párkrát jsem zamrkala a nechápavě se na ni podívala. „Co?" Zeptala jsem se a svraštila obočí. Okoye s úšklebkem ukázala před nás a loktem mě šťouchla do žeber. „Tvůj manžílek jde." Podívala jsem se tím směrem, kterým ukazovala a uviděla k nám přicházet Buckyho. Usmála jsem se a snažila se nezvednout oči v sloup. „Jsi strašná." Okoye jenom pokrčila ramenem a pomalu se rozešla tím směrem, kam oběhly před chvílí děti. „Že ho pozdravuju." Mrkla na mě a pořád se na mě hloupě uculovala. Zakroutila jsem hlavou a kousla se do tváře, abych se umírnila.
„Co je tak vtipného?" Zeptal se mě jeho hluboký a jemný hlas, když mi ruku ovinul kolem pasu a hlavu zabořil do vlasů. „Ale chová se jako puberťačka."
„Já vím, slyšel jsem." Z jeho tónu jsem poznala, že se usmíval a políbil mě na krk. Uchechtla jsem se a otočila se k němu. „Rodiče tě nenaučili, že je neslušné poslouchat cizí rozhovory?" Zeptala jsem se, povytáhla obočí a uculila se. „O něčem se zmínili."
„Jsi hroznej!" Se smíchem jsem ho praštila do hrudi, Bucky se uchechtl a naklonil ke mně. „Možná, ale stejně mě miluješ." Odfrkla jsem si a protočila oči. „Až nějak moc si věříš, zlato." Poplácala jsem ho po zarostlé tváři a zadívala se mu do zářících očí, které na mě vzhlížely s láskou. „A jak jinak bych tě požádal o ruku, kdybych si nevěřil?" Koutky se mi nad tou vzpomínkou zvedly do úšklebku a kousla se do rtu. Chudák Bucky, celý ten den měl tak perfektně naplánovaný, ale pak se to pokazilo. Pokaždé, když se mě chtěl zeptat tu nervově drásající otázku, někdo ho přerušil nebo mu při tom skočil do řeči. Nakonec si klekl v soukromí naší malé chatky a zeptal se mě na tu tíživou a velice důležitou otázku. Bylo to perfektní a nikdy bych na tom nic neměnila. Do Buckyho jsem se zamilovala ještě dávno před tím, než jsem ho vůbec poznala, jen jsem o tom tehdy před těmi lety, nevěděla. James byl hodný člověk a čestný muž, bez ohledu na jeho temnou a špinavou minulost. V mých očích byl perfektní, jako on tvrdil, že já byla zase v těch jeho. Logicky jsem věděla, že žádný člověk nebyl dokonalý, každý jsme měli své mouchy a jisté nedostatky, ale právě díky těm to odlišnostem, každý z nás byl jiný; dělalo nás to jako jednotlivce výjimečné.
