Jít dál nebylo jednoduché, ale s Buckym po boku se to nezdálo až tak těžké. Tak strašné. Každým dalším dnem mě dělal silnější a dával mi něco, v co jsem mohla věřit; něco, za co jsem mohla dál bojovat. A to něco, byla naše společná budoucnost. Táta chtěl, abych pokračovala, žila dál svůj život, usadila se a měla vlastní rodinu. Snažila jsem se splnit jeho přání, opravdu. Takže jsme se s Buckym rozhodli usadit v domku, který nám Pepper nechala postavit nedaleko jejich vlastní kabiny v lese. Pepper jsem milovala, ale na to, že tátu věčně hlídala a kontrolovala jeho finance a útraty, sama s penězi určitě nešetřila, když nám postavila stejně velkou dřevěnou chatu, jako ve které žila s Morgan. Ze začátku jsem to odmítala přijmout, ale Pepper mi vysvětlila, že to mám brát jako opožděný svatební dar, a že mi stejně nezbývá nic jiného, než to přijmout. Když Pepper Pottsová, teď již Starková, si něco vzala do hlavy, nebylo nic a ani nikdo, kdo by ji to dokázal vymluvit. Naše „malá velká" chatka byla tak perfektně utajená před ruchem velkoměsta a zvědavých očí reportérů nebo možných vlezlých sousedů. Bylo to naše utajené hnízdečko. Místo, ve kterém bych si i jednou dokázala představit vychovávat naše děti.
Jak jsem se bavila se Stevem,"pochodeň" jsem se rozhodla předat dál. Oba jsme se shodli na tom samém člověku. Když jsem o svých úmyslech pověděla Buckymu, chápal mě a mé rozhodnutí plně podporoval. Poctu být dalším zlatíčkem Ameriky a odkaz, který ten štít nesl, jsem předala osobě, která si ji z nás zasloužila nejvíce – Samovi Wilsonovi. Mojí první volbou – samozřejmě – byl můj manžel, vzhledem k jeho minulosti se Stevem a silnému poutu, kteří oba sdíleli, ale Bucky tu představu už dávno odmítl a s mou volbou souhlasil. Což nebudu lhát, mě samotnou dost překvapilo. Ti dva muži byli jak Jing a Jang. Tom a Jerry. Shrek a oslík. No prostě byli zajímavým párem přátel, pokud jsem je tak mohla vůbec nazývat. Ale měli i dobré dny, kdy se jeden druhého nesnažili zabít pouhým pohledem.
Žít v záři reflektorů a pozornosti médií jsem také škrtla ze svého starého života a seznamu věcí, už mě to nelákalo; ne po tom všem, co se stalo. Chtěla jsem normální život, alespoň co nejnormálnější – rodinu plnou hrdinů a krev upravenou super-sérem – co to šlo, vzhledem k okolnostem. Protože už jsem nebyla Slečnou Amerikou a vedoucím týmu Avengers, s Pepper jsem se domluvila a obě jsme se shodly, že nebude špatné, když se stanu její pravou rukou, jejím zástupcem – ale jen v těch nejnouzovějších případech – pokud tomu nemohlo být jinak a do té doby se rozhodla zůstat skryta ve stínu a v klidu pracovat na svých projektech a "vylepšovácích" a občasně vypomáhala Brucovi s jeho vlastní prací a výzkumy. Stále pro mě bylo nezvykem ho vídat v jeho Hulkově podobě, ale dokud se tak Banner cítil lépe, sebevědoměji a pohodlněji, na ničem jiném ve světě nezáleželo. Také jsem byla ráda, že jsme ho měli zpátky doma. Chyběl mi náš nejoblíbenější a nemotorný doktůrek se sedmi doktoráty. Bruce Banner byl úžasný vědec, ale ještě lepší strejda.
A co se týkalo ostatních, každý si šel svou cestou. Wanda zmizela, ale ne úplně. Občas mi nechala zprávu na záznamníku nebo poslala pohled. Cint se vrátil ke své rodině a konečně odešel do dlouho odkládaného a očekávaného důchodu. Bruce zůstal Brucem, jak už jsem zmínila – jen ve své druhé a větší zelené podobě. Thor se také rozhodl vypařit, ale nebyl sám, měl Quilla a jeho Strážce galaxie. Peter se vrátil k životu středoškoláka a pokračoval dál ve svém životě dospívajícího teenagera bojující se zločinem. Sam se stal novým Kapitánem Amerikou a Bucky se stal jeho "pomocníkem" - opravdu nenáviděl, když jsme mu tak říkali - každopádně Wilsonovi pomáhal, příležitostně jsem se přidávala, pokud moje vědomosti a schopnosti byly potřeba. Společné trénování a příprava někdy nebývala snadná, ale zvládali jsme to docela obstojně – alespoň tak jsem to cítila za sebe. Stále jsme bojovali proti zločinu a nebezpečí, které se nezdálo nikdy přestat; ani potom všem, co se stalo. Svět po Thanosovo „očistě" a poté následné regeneraci, na to nebyl zrovna nejlépe. Byl vzhůru nohama a záleželo jen na nás, jestli se ho rozhodneme vrátit do pořádku nebo ignorovat. Lidé potřebovali vědět, že stále existoval někdo, kdo je nenechá na holičkách, kdo se postará o jejich ochranu a bezpečí, nastane-li další možné nebezpečí. A dokud jsme my tři byli spolu, a za pomocí ostatních, lidé se nemuseli bát o své životy a svět, ve kterém žili.
