—Před rokem—
„Dobře víš, že to tak nebylo, tak proč ho obviňuješ?" Zeptala jsem se zvýšeným hlasem a naštvaně se na něho podívala. Odfrkl si a zvedl oči v sloup. „Nedělej ze mě toho špatnýho, to Barnes je ten, komu ten odznak patří." Nevěřícně jsem se na svého otce podívala a vyhodila ruce do vzduchu. „Neuvěřitelný! Jseš neuvěřitelnej!" Vydechla jsem a rukou si frustrovaně vjela do vlasů. „To ví přece každej."
„Teď není vhodná doba na vtípky, Tony!" Táta se na mě překvapeně podíval a ruce si založil na prsou. „Tak Tony? Už zase, hm?" Zamračila jsem se a zaťala čelist. „A co si čekal? Děláš, jako by sis snad za to sám nemohl. Ty si myslíš, že se mi líbí, co se zase mezi náma děje?" Do očí se mi nahrnuly slzy. „Ne, nelíbí a už toho mám dost! Dost toho, jak se k němu chováš. Snažil se, tati, strašně moc se snažil, abys mu odpustil a mohli jste spolu aspoň trochu vycházet...Tehdy to nebyla jeho vina, nemohl za to stejně, jako teď. Kolikrát ti mám říkat, že to byla moje chyba? Lituje toho stejně tak jako já." Pohled z jeho napnuté tváře jsem přesunula na zem a povzdechla. „Myslela jsem si, že byste si možná jednou mohli rozumět, ale asi jsem se spletla a chtěla toho moc. Mrzí mě a štve mě, že si myslíš, že to byla jeho chyba. A hlavně mě mrzí, že je konec. Konec Avengers a nás dvou." Táta okamžitě zpozorněl, ruce z hrudi odtáhl a svěsil podél těla. Jeho zamračený výraz se poměnil ve zmatený a v očích se mu zračil strach. Snažila jsem se nerozbrečet na místě.
„Co tím myslíš? O čem to mluvíš?" Kousla jsem se do tváře a zrak z jeho postavy stočila na stůl, na kterém měl naši společnou fotku v rámečku, kde ještě bylo všechno v pořádku. „Mluvím o tom, že je konec, tati. Bylo jenom otázka času, kdy se zase něco pokazí a generál Ross po nás půjde a bude nás chtít dostat. Potom, co se stalo na tom letišti v Německu, bylo jasné, že už to nebude nikdy jako dřív." Otevřel pusu, jako kdyby chtěl něco říct, ale pak ji zase rychle zavřel. „Takhle dál už to nejde." Přiznala jsem. „Mám tě ráda a vždycky tě budu mít ráda, ale je čas, abych začala žít svůj vlastní život, a tenhle to není. Už nechci, aby moje problémy za mě žehlil táta a stejně tak i život, ale chci to být JÁ sama. Jen chci, abys to pochopil-"
„Nemůžeš odejít. Nenechám tě. Ne, já ti to zakazuju!" Řekl zvýšeným hlasem a výhružně na mě ukázal prstem. Povzdechla jsem a smutně se na něho usmála. Čekala jsem, že udělá nšco podobného. „Byly časy, kdy to platilo. Sbohem, tati. Dej na sebe pozor a hlavně neudělej nějakou hloupost. Mám tě ráda." Naposledy jsem se na něho podívala a rozešla se ven z laboratoře a ignorovala jeho zvýšený a prosebný hlas volající a prosící mě, abych se vrátila. Bylo na čase začít novou kapitolu; nový život. Jen jsem doufala, že mi ta druhá šance vyjde anebo se zase něco pokazí a skočím tam, kde jsem začala?
********************************
********************************
********************************
Tak a máme tu prolog!
To nám to, ale hezky začíná...:-/
Dejte mi vědět, co si myslíte? :-) ;-)
Paris-99
