Stála jsem v hlavní hale muzea a dívala se na běžící obrazovku velké televize vestavěné do zdi a očima občasně tikala mezi měnícími se segmenty dokumentu a popsanou stěnou s různými fotkami a portréty, které byly pořízené za celé ty roky. Často jsem se sem chodívala schovávat a zašít před všemi a vším, když toho na mě začínalo být moc. Nebo když jsem byla zmatená a nevěděla, co dál; odkud jsem se měla odpíchnout nebo v opačném případě, zastavit. Naše poslední mise naštěstí byla úspěšná, kamiony nikdy nepřekročily Rumunské hranice a ti, co při zásahu přežili anebo se dobrovolně vzdali, byli odevzdáni do rukou spravedlnosti, ale samozřejmě ještě před tím museli projít výslechy, ze kterých jsme potřebovali zjistit, kde všude po světě měli své zločinecké základny, spojence a hlavně, kde byl jejich vůdce - ten muž s fialovou maskou, který mě po nocích začínal strašit ve snech. Měla jsem být šťastná, že jsme byli úspěšní a povedlo se nám je včas zastavit, ale nemohla jsem si pomoci cítit se nejistě. Ten nepříjemný tíživý a žaludek kroutící pocit mě od té mise nechával po nocích bděle ležet v posteli. Proč jsem si jen myslela, když jsem se na celou tu událost zpětné dívala, přišlo, že to bylo až moc snadné? V těch návěsech měli tolik munice, výbušnin a jiných nebezpečných a možných zbraní, kterými se mohli bránit a přesto z toho nic nevyužili. Proč to neudělali? Byli to snad takové rozkazy, kterými se museli řídit? Nebo to byli úplně jiné důvody? Proč se nechali tak snadno chytit? Proč tohle, proč tamto? Prostě jen proč?
„Anthony Edward Stark, více známí jako "Tony Stark"," párkrát jsem zamrkala a znovu svou pozornost věnovala hrajícímu dokumentu před sebou, „se narodil 29. května roku 1970, byl jediným synem manželů miliardářů, Howarda Anthonyho Waltera Starka, známého vynálezce a vědce minulého století a jeho ženy Marie Collins Carbonell Starkové..." Kousla jsem se do rtu a podívala se na portrét svých zesnulých prarodičů. Táta byl vzhledově hodně podobný svému otci, ale po matce zdědil nos a úsměv. Táta o mně vždycky tvrdil, že jsem mu v některých gestech a způsobech chování připomínala jeho mámu. Vždycky jsem se nad tím usmála a nechala to být. Bože, co bych dnes jen dala za jednu z jeho života poučujících lekcí nebo našeho hašteření a společně strávených hodin v jeho laboratoři. Strašně moc mi chyběl. „Ve věku patnácti let byl přijat na prestižní školu MIT v Bostonu," pousmála jsem se, neboť jsem chodila na tu samou školu, jen se na ni dostala o dva roky později než on, „kde se stal premiantem ročníku."
Také jsem ve své třídě bývala premiantkou. Bylo smutné, že až díky hloupému dokumentárnímu filmu jsem si dokázala uvědomit, kolik jsme toho ve skutečnosti měli společného a co všechno nás spojovalo. „A ve věku devatenácti let vystudoval inženýrství a fyziku." Na té fotce vypadal tak mladě a bezstarostně, jako kdyby mu na ničem v celém světě nezáleželo. Což se tak i choval větší část svého života. „Po dosažení jednadvacátého roku života byli oba jeho rodiče nalezení mrtví po tragické dopravní nehodě," byla jsem ráda a vděčná, že o skutečném důvodu jejich "nehody" nikdo nevěděl a, že to zůstalo pod pokličkou, „a rok na to, v pouhých dvaadvaceti letech to se mladý Tony Stark stal poprvé otcem." V očích mě zaštípaly slzy a zrak zahalila lehká mlha, na obrazovce se objevila naše společná fotka, která byla jednou z prvních - a jednou z mých nejoblíbenějších - kde jsem byla jen pár měsíců stará a kde mě táta opatrně držel v náručí. Vypadal šťastně, na tváři měl široký úsměv, oči mu zářily a jeho pozornost na místo objektivu fotoaparátu, byla upřená jen na mé malinké maličkosti a ničem a nikom jiném; jako tomu tak bylo vždycky. Tátovi nikdy nezáleželo na ničem jiném, než na mém blahu a bezpečí. „20. června roku 1992, se mu narodila jeho prvorozená dcera, Lilly Maria Starková, která sama v pouhých jednadvaceti letech na stejné prestižní škole MIT v Bostonu, jako její otec před ní, vystudovala inženýrství v elektrotechnice a informatice." Na obrazovce se ukázala fotka z mé promoce, a Kriste pane, přišlo mi to jenom jako včera. Táta měl na sobě svůj nejlepší a jeden z nejdražších obleků ze svého šatníku, který pro něho byl ušitý na míru. Na tváři mu opět pohrával radostný výraz, rty měl roztažené do jednoho ze svých největších a oslepujících úsměvů, jeho čokoládové oči - pro změnu - nebyly schované pod ztmavenými skly brýlí a jasně mu zářily díky dopadajícím paprskům slunce. Konala se pár týdnů před mými jednadvacátými narozeninami a jenom necelými čtyřmi měsíci po celé té události, co se ho ten pošahaný vědec Aldrich Killian pokusil zabít. Přišli i ostatní, byla tam, jak Pepper s Happym, tak i Steve, Nat, Clint s Brucem a Thorem. Dokonce se tam ukázal i samotný Nick Fury s Hillovou. Ten den patřil k těm lepším, na které jsem vzpomínala ráda. „A poté se své studium mladá slečna Starková, rozhodla pokračovat na Miamské státní vysoké škole ve městě Oxford v americkém státě Ohio, kterou zakončila s bakalářským titulkem v umění." Tiše jsem se uchechtla. Stále jsem nemohla uvěřit, že to tam Pepper nechala dát. Dobře věděla, ta škola byla jenom záminkou, abych byla sama a zástěrkou, aby tehdy táta nemohl přijít, že jsem Stevovi příležitostně vypomáhala s hledáním Buckyho. Bože, všechno se najednou zdálo tak dávno. Za dva roky to už bude deset let - když nepočítám těch pět, co jsme byli zprovozněni z tohoto světa - co jsem svého manžela, seržanta Jamese Buchanena Barnese potkala poprvé.
„Tušil jsem, že tě tu najdu." V uchu mi zazněl známý hluboký a hladký hlas zároveň a jeho levá ruka se mi ovinula kolem pasu, než mě políbil na spánek a bradou se opřel o horní část mé hlavy. Usmála jsem se a hřbetem ruky si setřela promáčené tváře. „Jak to šlo? Máme nějaké nové a pomocné informace?" Zeptala jsem se, zrak jsem nechala upřený na obrazovce, na které zrovna hrál ústřižek z té osudné konference, kdy v přímém přenosu celému světu oznámil, že byl Iron Man. „Myslím, že bude lepší, když tuhle konverzi necháme cestou na ústředí." Svraštila jsem obočí, svižně se mu otočila v objetí a s otázkou v očích se mu zasívala do tváře. Oba jsme byli oblečení do tmavých šatů a na hlavách měli kšiltovky. Pousmál se, zvedl pravou ruku a pohladil mě po tváři, zatímco druhá mu zůstávala ukotvená na mém boku. „Je to nakonec trochu komplikovanější, než jsme si mysleli." Bylo jediné, co mi na to prozatím řekl a to mi zatím jako dostatečná odpověď stačila. Instinkt mi radil dobře, když jsem si myslela, že mi na tom něco nesedělo.
