You're still here

Výlet na kolech

Někdo mi zaklepal na dveře. Podívala jsem se na hodiny. Osm. „Dále?" Vstoupil Liam. „Dneska je v plánu ten výlet na kolech. Vyjíždí se v devět." Achjo. Já zapomněla. Nemám ráda kola. Obzvlášť v těchto horkých dnech. S povzdechem jsem vstala z postele a mířila do koupelny.

Včera u večeře
„Pojedeme na vyhlídku, pod kterou je korálový útes, takže se i smočíme. Až vyjedeme nahoru, tak si dáme oběd. Pokud někdo jezdí pomalu, tak si někoho vezme do dvojice kvůli bezpečnosti. Není to nějak extra daleko a měli bychom to všichni zvládnout." Nenávidím to už teď. Posilování mi třeba vůbec nevadí, ale kolo a běh opravdu nemám ráda. „Promiň, Andy, ale víš, že já jezdím rychle. Musím si trénovat kondičku. Nevadí ti to?" řekla mi Sam. „Nevadí, vždyť tě znám." Lítostivě se na mě usmála. „Hledáš dvojici?" zeptal se mě Dylan. „Vlastně jo. Nemám ráda jízdu na kole." Přikývl.

***
Jedeme už hodinu a půl. Je mi příšerné horko. Jsme sice poslední, ale nechci se snažit, ani zrychlit. Zbývá naštěstí už jen půl hodina. Zastavila jsem a napila se. Napodobil mě. „Jsi v pohodě?" otázal se mě. „Dávám to." Nasedla jsem zpátky na kolo a pokračovala v cestě.

„Jsme tady!" Lehla jsem si do trávy. „Vstávej. Musíme najít ostatní," dořekl to a podal mi ruku. Přijala jsem ji a vyhoupla se na nohy.

„No konečně! Čekáme tu asi deset minut. Necháme tady kola a pojedeme lanovkou dolů a smočíme se." Ano, prosím. Jsem hrozně zpocená. V batohu mám náhradní oblečení, takže nebudu muset zpátky do toho zpoceného. Jeli jsme asi pět minut dolů a potom jsme až skoro vyběhli do moře. To byl jeden z nejlepších pocitů. Nechtěla jsem si namočit vlasy slanou vodou, takže jsem jen plavala a odpočívala ve vodě.

Slunila jsem se na ručníku a jedla u toho nějakou tyčinku, jelikož jsem začínala mít hlad. Ostatní na tom byli podobně. Snídani jsme sice měli, ale byla dost narychlo. „Proč vám to vlastně trvalo tak dlouho?" Protočila jsem očima. „Sam!" Zasmála se. „Dělám si srandu. Vím, že jezdíš pomalu." Zasmála jsem se s ní. „O čem si to povídáte?" zeptala se nás Lily. „Ale o ničem. Jenom že je velké horko a že máme celkem hlad." Pravdu bych jí říct opravdu nemohla. „Taky. Liame? Kdy půjdeme na oběd?" To by mě taky zajímalo. „Vždyť je teprve dvanáct," odpověděl jí. Věnovala mu zamračený pohled. „Fajn. Kdo má hlad?" Všichni zvedli ruce. „Tak jdeme na oběd."

V restauraci bylo celkem rušno a plno, ale našlo se tam pro nás místo. Objednali jsme si a vyčkávali.

Po obědě jsme opět nasedli na kola a vydali se na chatu. Nemohla jsem se dočkat, až se osprchuju a nebudu nic dělat.

Přijeli jsme ve tři hodiny a já si okamžitě vlezla do sprchového koutu, ale tentokrát už s oblečením. Po rychlé sprše jsem si vysušila vlasy a pustila do sprchy Jasona. Okamžitě jsem zamířila do mojí postele s myšlenkou, že už z ní nikdy nevylezu.

Otevřela jsem oči a byla jsem velice zmatená. Kolik je hodin? Půl šesté. Jejda. Já na dvě hodiny usnula. Měla jsem celkem hlad, takže jsem si šla dát do kuchyně něco k jídlu. Byli tam všichni, což mě celkem zarazilo.

„Andy!" okřikla mě Sam. „Ano?" odpověděla jsem ji s nějakým sladkým pečivem v ústech. Přišla ke mně blíže a řekla: „Pořádně se najez, jde se na párty!"
Nadzvedla jsem obočí. „Mně se nikam nechce." Zamračila se na mě. „To nebyla otázka! Nemůžeš celý večer proležet." Povzdechla jsem si. „A kam se jde?" zeptala jsem se jí. „Je to blízko, takže se snadno dostaneme domů a pořádá to nějaký kamarád." Nemá důvod se s ní hádat. Včera jsem celý den nic nedělala, takže je asi načase někam vyrazit. „Fajn. Já se najím a potom můžeme jít na to."