You're still here

Aquapark

Včera jsme se po večeři ještě dlouho dívali na The Last of Us, takže Sam rovnou zůstala u mě v pokoji. Probudila jsem se dříve jak ona, takže jsem se potichu vydala do koupelny.

Otevřela jsem dveře a to, co jsem viděla, jsem fakt vidět nepotřebovala. Okamžitě jsem zase zavřela dveře, které se zase otevřely. Přede mnou stál Dylan jen v ručníku. Sice mi včera ublížil, ale jeho tělo se nezměnilo, protože ó můj bože. Zakryla jsem si radši oči rukou. „Promiň, ale to neumíš zamykat?" řeknu. „Všichni ještě spí. Nevěděl jsem, že se tu někdo objeví," obhajoval se. „To je jedno, hlavně už jdi!" Stále mám ruku před očima, ale cítím, jak se ke mně přiblíží. „Ale líbilo se ti to," poví mi přímo u mého ucha.

Když je pryč, tak si odkryju oči a povzdychnu si. Má pravdu líbilo se mi to.

***
„Všichni připraveni?" otáže se Liam. Všichni přikývnou a my vyrážíme do aquaparku! Celkem dost se těším. Doufám, že tam najdu třeba nějaké rozptýlení od Dylana. V aquaparcích jsou nejhezčí kluci.

Tady jsou ještě věci, co jsem dneska zjistila. Melissa dříve jezdila na tuhle chatu s nimi asi dva roku za sebou. Pak se ale stala jedna věc. Melissa je totiž Dylanova ex, s kterou se rozešel asi před dvěma roky. Byla prý hrozně toxická a manipulativní. Dylan do ní ale byl hrozně zamilovaný a poblázněný, takže se s ní rozcházet nechtěl. Jednou to ale prostě už nevydržel, tak to ukončil a ona se tu včera prý zjevila úplnou náhodou. To je to, co vím. Říkal mi to Jason.

Cesta trvala asi 20 minut, než jsem dorazili k onomu parku. Je to jak venkovní tak vnitřní aquapark. Zaplatíme vstupné a už můžeme s radostí na všechny vodní atrakce.

Předtím si ale samozřejmě rozložíme věci a namažeme se opalovacím krémem. No a pak se vydáme zkusit všechny možné tobogany.

O hodinu později dostanu na něco chuť, takže s holkami jdeme do místního baru.
„Co to bude?" zeptá se nás barman. „Pro mě jen kolu, díky." Holky si objednají všemožné alkoholické nápoje, ale já se na to dneska vůbec necítím. K baru přijdou dva hodně pohlední kluci a všimnu si, že po mně jeden pokukuje. Po chvilce už mu to nedá a promluví: „Promiňte, slečno, mohl bych vás na něco pozvat?" Mile se na něj usměju. „Já už bohužel svoje pití mám, jak vidíte, ale mohl byste mi říci svoje jméno." Ukáže mi svůj hezký úsměv a řekne: „Miles. A vy jste?"
„Andy a nemohli bychom si tykat?" Já nechápu, co to do mě vjelo, ale pokračuju v tom. Asi se chci prostě jen pomstít Dylanovi. „To bychom určitě mohli. Kolik ti je?"
„17," ozve se někde za mnou. „A ty jsi kdo? Její přítel nebo tak něco?" zeptá se Dylana Miles. Podívám se na Dylana a je vidět, že váhá nad tím, co řekne. „Nejsem, ale ty bys sis měl dát odchod," odpoví nakonec. „Tak to nevím, proč bys mi měl ty co poroučet. Já tu jsem s příjemnou společností." Podívám se na Milese a pak znovu na Dylana, který vypadá celkem naštvaně a povzdychnu si. „Promiň, Milesi, asi to nikam nevede. Ale jsi moc milý a děkuju, že jsi mi dělal společnost," usměju se na něj. „Dobrá, když si to slečna přeje, tak já půjdu. Asi tě má hodně rád mimochodem," poslední větu zašeptá a pak odejde.

Obrátím se na Dylana. „Proč jsi to udělal? Byl milý." Zamračí se na mě. „To je přesně ten typ kluka, co je jako: vyspat se a odhodit. Akorát by ti ublížil." Odfrknu si. „Jako bys to ty už neudělal." Ani mi pořádně nedošlo, co jsem to vypustila z úst. Prostě jsem kolem něj prošla a mířila jsem si k našim věcem. Lehnu si na lehátko a začnu se opalovat. Až pak mi dojde to, co jsem vlastně řekla. No co. Vždyť je to jedno.

„Andy." přijde Dylan přede mě. „Pokud jsi to nepochopil, tak jsem odešla, abych mohla být co nejdál od tebe. A ještě mi stíníš." Jeho výraz byl k nezaplacení. „Cože?" Chtěla jsem se začít smát, ale udržela jsem si vážnou tvář. „Aspoň se posuň." Tomu taky tak udělal. „Já to nechápu. Co se stalo?" To je takový kokot. „Nic. A dál se už neptej, stejně ti neodpovím." Pořád tam úplně zmateně stál. „Co jsem provedl?" Na to jsem mu odpověděla mlčením, tak jak jsem slíbila. „Dobře," povzdychne si „nechám tě teď být," a s povzdychem odešel. Okamžitě se mi do očí začali drát ty zasraný slzy. Ještě že jsem měla sluneční brýle. Mně je to jako hrozně líto. Chci aby to bylo jako dřív, ale jsem na něj prostě naštvaná. A nějakou dobu ještě budu. Asi ale ne těch celých 11 dni. Nechci si to kazit. On mi za to nestojí.

***
Ležím v posteli a někdo mi zaklepe na dveře. „Dále." Vstoupí Dylan. „Hele Andy, já fakt nevím, co se stalo, ale chováš se od včerejška nějak hrozně divně a mně to prostě nedá spát. Já to nechápu. Taky jsme si nestihli včera promluvit, tak jestli bys teď měla čas?" Ano, sice mě zajímá, co mi chce říct, ale zároveň to radši nechci vědět. „Promiň, ale mám domluvené s mamkou, že jí za pár minut zavolám, takže teď nemůžu," řeknu první věc, která mě napadne. „Aha, umm tak třeba někdy jindy," smutně se na mě usměje a odejde z mého pokoje. Koukám na ty dveře ještě další dvě minuty a pak se opět rozbrečím. Proč se to muselo tak pokazit? Proč? Potom tam brečím asi dvacet minut, dokud z vyčerpání neusnu.