Levi
Flashback
"Vstávej, ty ubožáku!! Neslyšíš, že zvoní budík, myslíš, že jsem zvědavej na takovej rámus!?!? " Křičí na mě můj strýc Kenny. Většinu lidí by to asi rozhodilo, ale mě to dokonce i těší, povětšinou mu nestojím ani za to aby otevřel pusu.
"Promiňte" slušně se omluvím, ano vykám mu, musím... Je to můj pán a já jeho otrok a to už od mých 6 let, kdy mi zemřeli rodiče. On se mě jako "hodný" strýc ujal a "stará" se o mě nebo alespoň tak to tvrdí. Ve skutečnosti mě má jen, aby dostával dávky, měl osobního sluhu a boxovací pytel.
Několikrát jsem se pokoušel utéct, marně. Jsem přece jen dítě, které neví, co je pro něj dobré. Můj strýc je přeci vážený podnikatel a já jen problémový puberťák. On by mě přeci nikdy neuhodil, on přece neužívá návykové látky, on se mě přeci nepokusil zabít...
Dřív mi bylo líto, že mi nikdo nevěří, ale teď už jsem si zvykl, že na světě není žádná spravedlnost a tak už se o nic nesnažím, jen nedělat problémy.
Znovu mi začne zvonit budík, který jsem před tím posunul, rychle ho vypnu, snad si nevšiml, nechci další trest.
A teď... Do školy. Chodím do třeťáku na střední, už je mi skoro 18. Nemůžu se dočkat toho dne, kdy z tohohle baráku vypadnu, v osmnácti už mu budu k ničemu, žádné dávky, žádné bydlení. To mi dává dostatečně často najevo. Jakoby mi vadilo odejít, i když budu na ulici, bude to lepší než tady.
Netrvalo mi dlouho se obléknout, taky nemám moc na výběr, a už jsem na cestě. Asi by dávalo smysl, kdybych se do školy těšil, vzhledem k tomu, jak to vypadá u mě doma, ale ve škole je to ještě horší.
Neřekl bych, že jsem neoblíbený, spíš nenáviděný. Může za to ředitelův syn, Erwin, namyšlenej frajírek, kterej chodí do stejné třídy jako já. V prváku jsme byli kamarádi, bylo to super, do školy jsem se těšil, měl jsem spoustu kamarádů, myslel jsem, že se na mě konečně obrátilo štěstí, to jsem se ale hodně spletl...
Bylo to na jedné párty u Erwina doma, chodil jsem tak každý víkend, takový normamí večírek, hodně lidí, alkoholu a drog. Ne že bych nějak moc pil, vím, jak bych mohl dopadnout. Mám doma přímo vzorový příklad alkoholika. Chodil jsem tam spíš, abych nemusel být doma. Vždycky to probíhalo stejně. V pátek hned po škole naše parta zamířila k Erwinovi domů, postupně se přidávali další a další lidi, většinu z nich jsem neznal a upřímně si myslím, že Erwin taky ne. Začalo se pít, hrály se hry, koukalo na filmy a časem všichni odešli spát nebo odpadli. Erwinův dům byla veliká vila, spousta pokojů, když jsem chtěl jít spát, prostě jsem klepal dveře dokud jsem nenašel volný pokoj. Nikdy to netrvalo moc dlouho.
Ale ten večer, ten osudný večer jsem žádný nenašel...
Vzal jsem si tedy mikinu na přikrytí a hnedal nějaký kout, kam si lehnu, cestou jsem ale narazil na Erwina. Byl už dost na mol, několikrát do mě narazil a pak se začal vyptávat "Ale, ale... Levííísku, nemáš kde spát?? " Kéž bych tenkrát odpověděl jinak, kéž bych bych věděl, co se stane... "Nemůžu najít pokoj, no" Odpověděl jsem a chystal se jít dál hledat nějaký místo na spaní. Erwin mě ale chytl za rameno "póóčkej, můžeš spát u mě, mám velký pokoj" Trochu mě to zarazilo, Erwin má sice velký pokoj, ale nikdy tam žádného kamaráda spát nenechal, jen si tam občas vodil holky. Ale nakonec jsem si řekl proč ne, lepší než někde v koutě na zemi, kde o mě budou zakopávat opilci. A tak jsem souhlasil.
Šli jsem k Erwinovi do pokoje, byl úplně v nejvyšším patře jejich domu, jeli jsme tam výtahem, nikdy jsem si nevšiml, že mají výtah. Měl dvoulůžkovou postel s nebesy. "Jsi jako princezna" Nemohl jsem si odpustit svou vtipnou poznámku. "Drž hubu, ty jsi moje princezna " Ušklíbl se Erwin a zamkl dveře. "Jistě, jistě a ty jsi můj princ na bílém koni" Zasmál jsem se na něj. "No, to si piš, že jsem" Olízl si rty a shodil mě na postel.
Lekl jsem se " Co sakra děláš?? " začal jsem ho odstrkovat. "Copak? Snad se mě nebojíš?" chytil mi ruce za hlavou a díval se mi do očí. Bál jsem se, nedokážu se Erwinovi ubránit je o tolik větší a silnější než já. "Přestaň se bránit, není to pak taková zábava" zasmál se a než jsem stihl odpovědět měl jsem jeho rty na těch svých. Bylo to odporný, slizký a nechutný... Tohle jsem nechtěl.
Škubal jsem sebou, snažit se dostat z jeho sevření. Ale nepomohlo to. Dravě mě líbal, jednou rukou mi držel ruce nad hlavou a druhou mi zajížděl pod tričko. Měl jsem po celém těle husí kůži, klepal jsem se. Ať už to skončí!!
Než jsem se nadál měl jsem ruce přivázané k posteli a měl jsem jen spodní prádlo. Erwin se taky začal svlékat. Kopal jsem, křičel jsem, tekly mi slzy, nic nepomáhalo. Erwin se ke mně naklonil a slizkým hlasem mi pošeptal do ucha "přestaň se bránit, zlato... Když budeš hodnej, možná použiju lubrikant" Snažil jsem se zadržel vzlyky. Erwin si začal stahovat boxerky, myslel jsem, že už není cesty zpět. V tu chvíli ale někdo zaklepal. Erwin se nasral začal na dotyčného hulákat přes dveře. Nevím, co si říkali... Zajímalo mě jen jak se dostat pryč. Zubama jsem rozvázal ruce, všiml jsem si vázy s kytkou na nočním stolku a když si Erwin oblékl tričko a otevřel dveře, využil jsem situace. Vzal jsem vázu a rozbil ji Erwinovi o hlavu a začal jsem utíkat pryč.
Nevěděl jsem kam jít, měl jsem na sobě jen spodní prádlo, byla zima. Domů jsem nemohl, strýc si zvykl, že o víkendu nejsem doma a užívá si, nevím, co dělá a vědět to nechci. Navíc by mě asi zabil, kdybych se vrátil teď uprostřed noci.
Procházel jsem se po městě. Kolik je asi hodin? Ukradl jsem někomu za šňůry nějaké oblečení, abych nechodil polonahý a čekal jsem na ráno. Netrvalo dlouho a začalo svítat.
Přemýšlel jsem, co bude dál. Jestli jsem Erwinovi ublížil, jestli ho ta rána nezabila a pokud ne, jak se ke mně bude chovat v pondělí ve škole?? Byla to přeci jeho vina, byl opilý, třeba se mi omluví a bude to dobrý. Určitě si jen neuvědomoval, co dělá, to ten alkohol. Uklidňoval jsem se.
Došel jsem domů, koukl se na hodiny, bylo osm ráno. Strýc spal, všude byl bordel a smrad, bůhví co se tu dělo. Zalezl jsem k sobě do pokoje, lehl si na postel a začal jsem brečet. Bál jsem se co bude dál a musím říct, že to byl oprávněný strach.
Zbytek víkendu uběhl rychle a kupodivu docela v klidu. Nastalo pondělí, ráno jsem vstal, oblékl se a vyšel do školy. Ráno jsem se vždycky scházel s Erwinem před školou, bál jsem se, že tentokrát nepřijde, že si mě přestane všímat, že přijdu o všechny kamarády. On na mě ale volal už z dálky... Což mi tehdy udělalo radost, teď bych si ale přál pro něj být jen vzduch.
"Levi, bál jsem se, že nepřijdeš" Usmál se na mě, nebyl to ale ten kamarádský úsměv, který jsem znal. "No jo, promiň za ten víkend, přehnal jsem to" Omluvil jsem se a čekal, že on udělá totéž. "Správně, Levi, přehnal jsi to. Teď tě čeká trest" Řekl a přitiskl mě ke zdi. Já jsem mu ale vyklouzl a utíkal jsem pryč. Daleko jsem se ale nedostal, cestu mi zastoupili ostatní z naší party. "No tak, kluci, neblbněte... Já vím, že jsem to posral. Udělám vám úkoly" Nervózně jsem se usmál. "To sice uděláš, ale to nestačí" Řekl Erwin a vrazil mi pěstí. Chtěl jsem se bránit, ale nemělo to cenu bylo jich moc. Kopali do mě, mlátili. Spadl jsem na zem, kašlal jsem krev. Slyšel jsem nadávky a škodolibý smích...
A tak to chodí do dnes, trpím teď už i ve škole. Rány a nadávky mě přestaly bolet, zvykl jsem si. Přemýšlel jsem, že o Erwinovi řeknu učiteli, ale je to ředitelův syn a pokud v týhle škole chci zůstat, musím to přetrpět a já přece potřebuju vzdělání. Musím se, co nejdřív postavit na vlastní nohy.
Nemám už vůbec nic. Doma si na mě vylévá vztek strýc, ve škole Erwin a jeho parta a já si nemám komu postěžovat. Nikdo mi nevěří.
Já už nežiju, já přežívám...
"Chcete kapesník??" Zeptá se doktor Charlie, začali mi téct slzy. Ani jsem si toho nevšiml. Natáhl jsem se pro kapesník a utřel si slzy. Nepamatuji si co, všechno jsem řekl, bylo tak rychlé. Najednou se mi všechny ty zážitky začali přehrávat v hlavě, bylo to tak živé. Myslel jsem, doufal jsem, že už jsem zapomněl.
"Vaše přítelkyně Hanji říkala, že máte noční můry. Týkají se vašeho strýce nebo spolužáka? " zeptal se doktor. "Vlastně se týkají mojí první lásky... Jo, a Hanji je jen kamarádka" opravil jsem ho.
"Vaši první lásky? Kdo to byl a co se stalo? "
