Levi
Flashback
Já nežiju, já přežívám...
V tu chvíli jsem ztratil veškerou víru ve spravedlnost a v lidstvo. A myslel jsem, že už ji nikdy nezískám zpátky. Objevil se ale jeden člověk, který mi ji vrátil. Jeden člověk, co se ke mně choval hezky nehledě na okolnosti. Jeden člověk, co mě měl bezpodmínečně rád....Byl jako můj strážný anděl.
Jmenoval se Farlan. Přestoupil k nám do třídy uprostřed třeťáku. Pamatuju si ten den jako by to bylo včera. Učitel nám představoval nového žáka, byl mi ukradenej, jen další člověk, co se přidá k Erwinovi a bude mě nenávidět. Názor jsem ale změnil jakmile jsem viděl jeho srdečný úsměv. Přišel k mojí lavici a zamával mi "ahoj, můžu si sednout k tobě?" To jsem nečekal. Dlouho na mě nikdo nemluvil tak hezky a slušně. Chtěl jsem, aby si ke mně sedl. Ale to nemůžu, to mu nemůžu udělat, nechci, aby mu ubližovali kvůli mně. To si nezaslouží. "Ne, vypadni" nasadil jsem vražedný výraz. "Aha, už tu někdo sedí?" zeptal se a pořád byl tak usměvavý, neodradila ho ani má hrubá odpověď. "To.. Ne.. " Zaskočilo mě, že se dál vyptává. "Tak proč ne?" nechápal, byl tak roztomilý. "Prostě tě tu nechci" protočil jsem oči "odprejskni".
Tak a je to, ochránil jsem ho. Nebude kvůli mě trpět nikdo další.
"Ty jsi ale bručoun" Neodešel, sedl si ke mně, i přesto, co jsem řekl. "Řekl jsem... " "Já vím, co jsi řekl." Nenechal mě dokončit větu. "Tak co tady děláš?" zoufale se ho snažím ho odehnat. Je ale opravdu těžký být tak chladný k někomu, kdo se chová tak mile. "Nikdo není rád sám" zazubil se na mě. Bože, ten úsměv, cítím se bezpečně, když ho vidím. Musel jsem se usmát taky.
"Já to vidím" šťouchl do mě. "A co jako?" přestal jsem se usmívat a otočil jsem hlavu. "No ták, máš hezkej úsměv. Jinak já jsem Farlan" podal mi ruku. "Levi"
Od té doby jsme si dost spřátelili. Teď je to ve škole jiné. Pořád je tam sice Erwin, ale Farlan mi moc pomáhá. Chodíme spolu ven, děláme spolu úkoly, vždycky se za mě postaví a já zase za něj. Je to ten nejlepší kamarád, jakého jsem kdy měl. Jediný opravdový. Vlastně nevím, jestli je pro mě jen kamarád. Poslední dobou se před ním cítím nesvůj, když se mě dotkne potím se a začne mě příjemně šimrat v břiše, jako by se mi tam rozletělo tisíce motýlků. Myslím, že jsem se párkrát i červenal. Možná jsem se zamiloval. Ne, určitě jsem se zamiloval. Nikdy jsem se takhle necítil, přál bych si, aby to měl stejně. Mám v plánu se mu co nejdřív svěřit. Možná už dnes, před chvílí jsem vstal a mám ho vyzvednout před domem. Bydlí jen kousek od nás.
"Čauky!!" skočí mi Farlan na záda a obejme mě "Ahoj" objetí mu oplatím a vydáme se na cestu. Chodíme do školy až na poslední chvíli, abych se vyhl Erwinovi. Farlan to nechápe, ví, že máme s Erwinem neshody, ale neví, co se stalo a co mi dělá když se nikdo nedívá. Neví, že všechny ty šrámy a modřiny nemám jen protože jsem nešika, který neustále padá. A já nechci, aby to věděl. Nechci, aby se o mě bál. Nechci, aby se mi snažil pomoc a doplatil na to. Už jen to, že se se mnou baví je riskantní. Už jsme skoro u školy a za pár minut zvoní, stihneme to tak akorát na začátek hodiny.
"Ještě si skočím na záchod" houknu na Farlana a vydám se napřed.
"Vida, Levi se nám uráčil ukázat..." ten slizký hlas bych poznal všude, Erwin. Jen se nervózně usměju a snažím se dostat pryč. Erwin mi ale zastoupí cestu, bojím se. Většinou už mi neubližuje ráno, asi se bojí, aby to na mně nebylo ve třídě poznat. Prostě si počká po škole, abych to doma rozchodil.
"No tak, Levi, ani nepozdravíš?? To je pěkně neslušný" zasměje se Erwin. "Ahoj, já vlastně už musím jít... " snažím se Erwina obejít, ale stojí přímo ve dveřích. "Jé, to je ale smůla. Zrovna jsem si s tebou chtěl hrát" chytí mě pod krkem. Do očí se mi nahrnou slzy.
"Levi!! Dělej nestihneme hodinu" křičí na mě Farlan přes dveře. Ale já mu nemůžu odpovědět. Chci mu říct, aby odešel. Mám strach, že se mu něco stane. On ale udělá to, čeho jsem se nejvíc bál. "Jsi tady?" otevře dveře a začne se rozhlížet.
"Ále, ále...koho to tu máme??" Ten smích, ten krvelačný smích...
"Nech ho být...nebo" postaví se přede mě, aby mě chránil, to by neměl dělat...
"Nebo?? Nebo co?? Obejmeš mě??" Zase ten smích, bojím se. Né o sebe, na mně už stejně nezáleží...ale o něj.
"Ne" velká rána doprovázená bolestným zasyčením se rozezní chodbou...
"Tos neměl dělat, chlapečku" další rána, další bolestný výkřik, další, další a další...
Choulím se do klubíčka, jsem příliš slabý, promiň mi to.
"Tak a dost!!" zařve ten tyran.
Obrovská rána. Krev, spouta krve. Tělo padající k zemi...
"Né, lásko, né"
Běžím k němu, snažím se ho probudit. Nejde to, nehýbá se. Nevnímám okolí, Erwinův smích a to že utíká jakmile si uvědomí, co udělal. "Farlane, prosím" na jeho tělo začnou dopadat mé slzy. "Prosím, vstávej" třesu s ním. "Miluju tě" už se to nikdy nedozví...
"Levi, uklidněte se, to bude dobrý" utěšuje mě doktor. Nedokážu ovládat svůj pláč, nemůžu popadnout dech. Všechno se to vrací.
Je to moje vina!! Kvůli mě zemřel!!
Nesmím si už nikdy připustit někoho tak blízko... Jen všem ubližuju. Ode mě by se měli všichni držet dál.
Vyhodili mě že školy, Erwin všechno svedl na mě. Řekl, že jsem ho zabil já. Všichni mu uvěřili, překvapující, že?? Ale pro nedostatek důkazů mě nemohli odsoudit. Strýc mě za to vyhodil z domu. Já už na jinou školu nešel. Našel jsem si mizerně placenou práci v jednom pajzlu. Nehledal jsem si už nový kamarády a lidi, co by mě měli rádi. Nemá to cenu, já budu na vždycky sám.
Chvíli jsem přespával v jednom pokoji v práci, ale časem jsem si našetřil na nájem. Bohužel se spolubydlícím, Hanji. Jediný člověk, který se ke mně dostal blíž než bych chtěl.
A teď je tu Eren...
