Eren
,, Proč..??"
Pronesl to tak chladně..
Ani jsem pořádně nevnímal ta slova, jen ten led, který z nich přímo čišel, až mi běhal mráz po zádech...
,, Proč..??" Zopakoval svou otázku, když jsem se již četnou chvíli neměl k odpovědi...
Jenže já nevěděl, co odpovědět, vlastně jsem ani nevěděl na co se mě ptá...
Tušil jsem. Tušil, ale doufal jsem, že se mýlím.
Hleděl jsem do země a mlčel, na jeho otázku jsem neměl odpověď a i kdybych měl v tuhle chvíli jsem nedokázal odpovědět.
Moje pusa jakoby přestala fungovat, zadrhla se, byla jako stroj, kterému náhle došla energie a potřeboval nabít.
Byla jen jediná věc, co může pomoct. Pro stroj by to byly baterie, které by mu dodali energii.
Ale pro mě... Pro mě to byl právě on, Levi.
Chtěl jsem ho odstrčit, zapomenout na jeho otázku, dokončit prohlídku školy a vrátit se k Arminovi, k mému vždy tam milému a hodnému příteli..
Byl jsem připraven právě toto udělat. V tu chvíli mě ale zase začal ovládat chtíč, chtíč po něm. Proč?? Sakra proč??
Pokládal jsem si naprosto stejnou otázku, na kterou jsme mu nedokázal odpovědět.
Chci ho!! Nechci ho!! Toužím po něm!!
Mezitím co jsem se uvnitř přel sám sebou, jsem protočil naše pozice.
Teď on byl natlačen ke zdi a koukal mi do očí, každým mým pohybem se mu zrychloval dech.
A když jsem jemně,ale chtivě, spojil naše rty v jedno, jeho chladná maska opět začala tát.
Přesto, že zrovna teď oči přivíral slastí, věděl jsem, že to, co v nich právě převládá, není led, ale něco jiného.
Něco mnohem laskavějšího, mnohem zranitelnějšího, nevěděl jsem co, ale líbilo se mi to.
Levi
Políbil mě, znova ten úžasný pocit.
Rozlévá se mi po celém těle, podlamují se mi kolena, kdyby mě kolem pasu nedržely ty silné, a přesto tak jemné, ruce, dávno bych byl na zemi.
Jeho krásné plné měkké rty si braly ty mé úzké a chladné.
Byli jsme oba tak rozdílní, dokonalý chlapeček s nejspíš celkem dobrým prospěchem, se stejně dokonalým přítelem a řekl bych, že s téměř bezproblémovým životem a já...
Vyvrhel, bez přátel, bez rodiny...kluk, co si dodělává školu, aby si dokázal najít práci, co ho stejně jen tak tak uživí..
Byli jsme jiní a přitom v tuhle chvíli stejní, spojoval nás chtíč, chtíč po tom druhém.
Potřeboval jsem ho, stejně jako on potřeboval mě.
Ale co to pro něj znamenalo?? Co to znamenalo pro mě??
Náhle jsem přestal uvažovat, mysl se mi zatemnila a já dokázal vnímat jen jeho dokonalé rty přilepené na těch mých.
Nevěděl jsem co dělat, bylo to pro mě poprvé, co jsem se s někým líbal z vlastní vůle...
Což pro něj očividně ne a proto jsem se nechal vést, nejdříve mě vedl on a potom právě onen chtíč, který nás spojoval.
Chtivě mi olízl spodní ret a jemně jej skousl, nechal jsem se unést tou slastí a z úst mi unikl sten, který se ztratil v našem dlouhém vášnivém, avšak jemném líbání.
Odpojil nás až nedostatek kyslíku a teď jsme si vzájemně hleděli do očí.
V těch jeho byla vidět touha, touha po mě, tak jako v těch mých touha po něm.
Je první po tolika letech, který prohlédl mou ledovou masku, pod kterou se už dlouho úspěšně skrývám.
Teď viděl všechno, všechno co se mi honilo hlavou šlo tak lehce vyčíst z mých očí, jako ještě nikdy.
Eren
Chci víc!! Potřebuju víc!!
Stejně jako on, vidím mu to na očích.
Dravě jsem ho chytl za ruku vedl pryč z chodby. Přeci jen jsme pořád uprostřed školy.
Zastavil jsem se u velkých dubových dveří, vypadaly opravdu staře, byly lemovány kovovými ornamenty a uprostřed nich se tyčila zvláštně zakroucená klika, vypadali jako brána hradu z nějaké pohádky.
Za nimi se však neukrývala ani komnata princezny, dokonce ani korunovační sál, nýbrž malý kubálek, dříve používaný jako úschovna uklízecích pomůcek.
Poté co ve škole proběhla rekonstrukce, zde zbyl jen velký kulatý a dost zaprášený stůl.
Nikdo sem už nechodil, místnost byla téměř zapomenuta i přes obrovské zdobné dveře, které opravdu nebylo jednoduché přehlédnout.
Začali jsme toto místo s Arminem používat jako útočiště naší lásky.
Při myšlence na Armina jsem se zarazil... Skutečně to chci udělat??
Podvést ho?? Ublížit mu??
Byl vždy mnou oporou, mým nejlepším přítelem a mým dokonalým protějškem.
Byl a pořád je mnou dětskou láskou...
Tou první.
Pořád ho miluju.
To s Levimu není láska, jen chtíč po fyzické stránce.
Levi
Zastavil se. Proč?? Je něco špatně??
Udělal jsem něco??
Už opravdu dlouhou dobu jsme stáli před velikými dveřmi a on hleděl do země.
Přemýšlel..?? Nejspíš. Nad čím?? Nevím...
Jednu ruku položenou na klice mohutných dveří, druhou propletou s tou mou.
Nervózně jsem rukou pohnul, čímž jako by jsem v něm zase rozpoutal život.
Koukl se na mě, měl vážný zamyšlený výraz. Poprvé od okamžiku, co jsem ho střetl.
Ano, bylo to pouze pár hodin i přesto se mi to zdálo jako věčnost.
Chtěl něco říct, už otvíral pusu, když ho přerušil ten otravný zvuk, který spoustě lidí i v dospělosti nahání husí kůži, správně, školní zvonění.
Byl konec přestávky, konec prohlídky školy, kterou jsme měl slíbenou.
Takhle prohlídka se mi líbila přiznávám, ale upřímně, pořád netrefím ani na záchod.
No, snad to nějak zvládnu.
Můj orientační smysl je celkem dobrý.
Eren
Zvonění mě probudilo z jakéhosi "snu" a já začal opět vnímat.
Prohlídku školy jsem tak trochu odbyl a proto jsem se s omluvou Leviho zeptal zda má čas po škole, že bychom dokončili, co jsme začali.
Sám si nejsem jist, jak jsem to myslel.
Chi ho, to ano, ale zároveň nechci ztratit Armina.
Poněvadž Levi souhlasil s naší schůzkou po škole, bojím se.
Tentokrát už se neudržím.
Tentokrát si ho vezmu, už teď chybělo tak málo.
Mám teď ještě čtyři hodiny na rozmyšlenou a srovnání si svých myšlenek.
Ač se to zdá jako dlouhý čas, přijde mi to jako chvilka.
Musím si srovnat svoje priority a přestat sobecky myslet jen na svou touhu.
Znova jsem se podíval na usměvavého blonďáčka, který teď seděl po mé pravici a měl jsem jasno.
Neublížím mu. Miluju ho, tak to bylo, je a zůstane.
