Levi
"Ále, ále...koho to tu máme??" Ten smích, ten krvelačný smích...
"Nech ho být...nebo" postaví se přede mě, aby mě chránil, to by neměl dělat...
"Nebo?? Nebo co?? Obejmeš mě??" Zase ten smích, bojím se. Né o sebe, na mně už stejně nezáleží...ale o něj.
"Ne" velká rána doprovázená bolestným zasyčením se rozezní chodbou...
"Tos neměl dělat, chlapečku" další rána, další bolestný výkřik, další, další a další...
Choulím se do klubíčka, jsem příliš slabý, promiň mi to.
"Tak a dost!!" zařve ten tyran.
Obrovská rána. Krev, spouta krve. Tělo padající k zemi...
"Né, lásko, né"
Prudce se posadím až se mi zamotá hlava, sedím na gauči u sebe doma. Srdce mi buší jako o závod, vlasy mám slepené potem, nemůžu pořádně dýchat.
Ten sen...už zase, myslel jsem, že už se to nebude opakovat.
Pomalu vstanu a poněkud rozklepaně se vydám do kuchyně, abych si napustil sklenici studené vody.
Když konečně smočím své vysušené rty, začínám vzpomínat...
Co se včera stalo?? Jak jsem usnul?? Proč jsem spal na gauči??
Takže...hezky od začátku... Včera jsem vstal, šel jsem do školy. DO ŠKOLY?? Sakra, zapomněl jsem, kolik je?? Dvanáct... No, bezva... Druhý den a já zaspím... Vlastně nepřijdu vůbec... Stejně už nemá cenu chodit tam na těch pár hodin... Stejně to byl debilní nápad, nepotřebuju to, nějaký pitomý vzdělání. Dokážu se uživit i bez toho, nemůžu uvěřit, že jsem se od Hanji nechal přemluvit. Školu nenávidím, nemám na ní vůbec hezké vzpomínky... Teda pár jo, ale všechny zastínila ta jedna, ta nejhorší. Pomyšlení na minulost mi znova připomene můj dnešní sen. Zamotá se mi hlava, potřebuju se posadit.
Eren
Zvoní až za 15 minut, paráda!! Dnes jsem tu naštěstí byl včas, ale... Levi tu není... Proč tu není??
Samozřejmě, zbývá 15 minut do zvonění, většina lidí tu ještě není, jen klid. Proč mě to vlastně tak strašně rozhodilo?? Ovšem, chci mu dnes ukázat tu školu, tím pádem by bylo blbý, kdyby nepřišel, přeci jen mám taky právo na svůj volný čas a nemusím ho věnovat jemu... Nemusím, ale chci... Teda nechci... Ale ano chci, co si to namlouvám?? A teď?? Jen se bojím, že dnes nepřijde a neuvidím ho. Jeho havraní vlasy, jeho roztomilý obličej, jeho dokonalou postavu a jeho ledové oči, které pomalu tají jen a jen pro mě.
Přitom by mojí starostí mělo být spíš to, že tu není Armin, už zbývá jen 10 minut do začátku hodiny a vzhledem k tomu, že ho většinou do školy vozí rodiče, bývá tu přesně právě 10 minut před zvoněním. Bydlíme vedle sebe, přesto já chodívám pěšky... Sice mi bylo nabídnuto, že by mě do školy mohla vozit moje sestra Mikasa, ale jakmile jsem slyšel tuhle nabídku, ihned jsem prohlásil, že chození pěšky po ránu mě velice uklidňuje... Což, když se nad tím zamyslím, je na jednu stranu pravda, alespoň si pročistím hlavu.
A proč jsem nechtěl, aby mě vozila moje "milovaná sestřička"?? Jednoduše proto, že ji nesnáším!! To její věčný stalkování, vyzvídání a poučování... Já už přece nejsem malý dítě!!
5 minut do konce hodiny... Armin vbíhá do třídy. " Taťka dnes trochu zaspal" řekne s úsměvem na tváři a posadí se vedle mě. "Už je ti dobře??" Zeptá se po chvíli.
Ale proč by mi nemělo být dobře?? řeknu si sám pro sebe a neštěstí si ,dřív než to řeknu nahlas, uvědomím, že jsem včera předstíral nemoc. "Jo, fajn, asi nějaká jednorázovka" usměju se.
Zvoní, Levi nepřišel.
Levi
Už nějakou chvíli sedím na kuchyňské lince se sklenicí vody v ruce a bezmyšlenkovitě koukám před sebe.
Když najednou slyším cvaknout zámek, kdo by to jen mohl být?? No... Vlastně není moc možností, klíče mám jen já a..
Po bytě se rozezní velká rána padajícího koštěte. "Sakra, kdo to dal takhle
blbě?" Nadává... Ano, správě, Hanji.
Po tom co se jí konečně, asi tak na pátý pokus, podaří zvednout koště, zamíří rovnou do kuchyně. Vesele jde a něco si pobrukuje, to jí ale přejde v momentě, kdy spatří mě.
"Co tu děláš??" zeptá se udiveně. "Možná tě to překvapí, ale bydlím" odpovím ironicky. "Ty nejsi ve škole?" podívá se na mě káravě. "Ale ano, jsem, tohle je jen můj duch, pojď, sáhni si skrze mě" protočím oči. "Levi... "
Vím, co chce říct... "Víš, že je to pro tvé dobro" Věděl jsem to...
"Poslouchej mě... Já to nedělám, abych tě komandovala, já jen chci, abys už konečně začal žít!! Začal žít tady se mnou!! A ne se někde utopen v minulosti... Čas už nevrátíš, nenič si tím život... Já se opravdu snažím a ty?? Ani nedokážeš chodit do tý pitomý školy!! Prostě se na to bezdůvodně hned druhý den vykašleš a jen tu sedíš a je ti to jedno. Abys věděl, jsi pěknej kretén!! " křičí na mě, dokud jí nedojde hlas.
"Tak to nebylo!! Já jsem chtěl, chtěl jsem tam jít, ale..." "Ale...?? " Ani mě nenechá domluvit. "Ale zaspal jsem, včera jsem ani nevím jak usnul na gauči, aniž bych si natáhl budík a teď mě před chvílí probudil sen... ten sen... " sklopím oči, ona ví o čem mluvím.
"Och... Levi to jsem netušila, promiň, já... Ujely mi nervy" okamžitě se začne omlouvat. "Ne, v pořádku... Máš pravdu jsem jen kretén utápějící se v minulosti" přiznám...
"A víš co, Levi?? To se musí změnit!" řekne rozhodně. "A jak??" zoufale se zeptám.
"Půjdeš k psychologovi."
"Nikam nejdu půjdu!! Nejsem magor!!" rozkřiknu se na Hanji. I když vím, že tentokrát má pravdu. Psycholog by mi mohl pomoct, ale já o tom s nikím mluvit nechci. "Ale jdeš a hned" nekompromisně zavelí Hanji a táhne mě ke dveřím.
Než se stihnu vzpomatovat už jedeme autem, Hanji je většinou milá a usměvavá, ale jakmile si něco umane, nezbavíte se jí, dokud není po jejím.
Zamračeně koukám z okna a ignoruju všechny Hanjiny kecy o tom, že je to pro mé dobro. Ve skutečnosti jsem ji ale vděčný, vždycky mi pomůže, když potřebuju, ať už chci nebo ne. A přestože to nedávám najevo, mám ji moc rád a vážím si jí.
"Vystupovat!" jeli jsme jen chvíli, až příliš krátkou chvíli, ještě nechci vystupovat, bojím se. Po dlouhé době mám z něčeho opravdu strach, zase budu muset vzpomínat... Nechci, nechci na to myslet. Co když se mi všechno zase vrátí?? Budu zase troska neschopná se o sebe postarat?? Nechci jen ležet, pít a utápět se v zoufalství. Vždyť už jsem skoro zapomněl, byl to jen jeden sen...
"Levii!! Vstávat" Hanji mě tahá za ruku ven z auta. S velkým přemáháním
nakonec vystoupím. Čím víc se blížíme k té bílé budově, nemocnici, tím víc se mi dělá mdlo. Opravdu se mi tam nechce, celý se klepu. Je to divný, už několik let mi takhle nebylo, byl jsem sebevědomý a nic mě nemohlo rozhodit. Ale stačí jeden sen, jen jeden... A já dopadnou takhle.
"Chceš, abych šla s tebou?" ustaraně se zeptá Hanji, když stojíme přede dveřmi.
"Nejsem malej" odvětím. "Tak dobře, pak napiš, přijedu pro tebe. Cestou jsem tě objednala, jen řekni svoje jméno" srdečně se usměje a obejme mě na rozloučenou. Za normálních okolností, bych ji ihned odstrčil, ale teď mi to objetí přišlo vhod.
Odešla, stojím sám přede dveřmi s rukou napřaženou k zaklepání...
Nejde to, nemůžu, prostě půjdu domů. Jsem si už skoro jistý, že se na to vykašlu, když se náhle otevřou dveře. Stojí tam mladá sestřička "Dobrý den, pan Ackerman?" usmívá se mě. Teď už nemůžu couvnout.
"Ano" řeknu tiše, vlastně spíš zašeptám, jako bych se za to styděl. "Výborně, právě včas, pan doktor vás očekává" pořád se mile usmívá, což by mě asi mělo uklidňovat, ale působí to na mě opačně.
Sestřička pokyne rukou, abych vstoupil. Jakoby nic vejdu dovnitř, navenek vypadám normálně, ale uvnitř se klepu jako ratlík.
Sedí tu pan doktor, je mladý a vypadá mile, usmívá se na mě stejně jako ta sestřička. Na proti němu stojí malý kožený gaučík, který, jak jsem po chvíli pochopil, byl místem pro mě.
Když jsem se usadil, sestřička odešla a zavřela za sebou dveře. Doktorův pohled sklouzl ke mně.
Nevím, co mám dělat. Nikdy jsem u psychologa nebyl, párkrát jsem to sice viděl ve filmu, ale předpokládáme, že to nebude stejný.
Chvíli jsme se na sebe jen tak dívali až nakonec doktor promluvil "Copak vás trápí?"
Neodpovídal jsem, nevěděl jsem jak začít, když si toho všiml pokračoval sám "Vím, že je to těžké. Můžete mě brát jako svého kamaráda, klidně mi tykejte, já jsem Charlie" natáhl ruku směrem ke mně. Přijal jsem ji a konečne se odhodlal něco říct "Levi".
"Výborně, Levi, tak vás trápí? Nemusíte vůbec zabíhat do detailů, řekněte mi jen to, co sám chcete, třeba si o tom pak budeme povídat dál a třeba taky ne, je to jen a jen na vás" to mě trochu uklidnilo, nechce na mě tlačit. Prostě začnu a uvidíme... Ještě jsem se pár minut rozýchával a nakonec začal " Minulost... Ta mě trápí..."
