Eren
I přes to, že mi ve skutečnosti špatně nebylo, jsem jako první doma lehl do postele.
Povlečení mělo stále lehký nádech Arminovi vůně, která zde zůstala od rána.
Je to jemná nasládlá vůně, která mě dřív přiváděla k šílenství... dřív...
Dnes ji ale nahradila jiná. Vůně tak strašně specifická a zároveň nepopsatelná. Vůně, která patřila tomu, komu bych tak rád patřil i já...
Po nějaké době utápění se ve vlastních myšlenkách, jsem usnul.
Nevím v kolik, ani nevím, jak dlouho jsem spal. Ale probudilo mě cinknutí telefonu.
Ještě s přizavřenýma očima jsem odemkl svůj telefon a přečetl jsi zprávu, která zavinila ono zacinkání.
Armin🥰: Ahojky, zlato💕 Jak je??
Levi
Po opravdu "dokonalé" prohlídce školy, jsem vyrazil domů.
Hanji už byla zase u mě.
Ano, má klíče, ale pro případ nouze a já sice oceňuji, že mi pomáhá a snaží se.... Proboha o co se to zase snaží..?? Asi vařit...
Podle toho kolik se z jedné pánvičky valí kouře, pochybuji, že to půjde pozřít.
,,Ahoj, Levíí. Nečekala jsem tě tak brzo..." zapiští a nemotorně se snaží zakrýt doutnající pánev a bordel všude okolo.
No, bezva. Já už ani domů přijít nemůžu.
,,Nazdar" procedím skrz zuby a snažím se uklidnit. Mám ji rád, to jako jo... Ale skara, vždyť ví, jak nesnáším bordel.
Tohle budu uklízet celý den...
No, alespoň se odreaguju a nebudu myslet na Erena, to je asi tak jediný, co je na tom pozitivní.
"Tak co budeme mít dobrého??" ironicky se zeptám, když se trochu zklidním. "No...asi pizzu" zazubí se a ukáže telefon, kterým už vytáčí pizzerii.
Eren
Ta prohlídka jim zabrala opravdu málo času, když už stihl dorazit domů, zdá se, že by se to za přestávku opravdu dalo stihnout. My jsme ale měli jiné...starosti...
Měl bych mu odepsat, ale...nechce se mi. Vůbec se mi nechce, chci přemýšlet, nebo spíš nechci na nic myslet... Nevím, prostě chci klid. Ale když už jsem si to přečetl...
Erenek😍: Ahooj, jde to. Co ty??
Prostě budu chvíli odepisovat, potom přestanu a budu dělat, že jsem usnul, přeci jen je mi špatně...
Armin🥰: Taky, takže tobě už je dobře??
Erenek😍: Skoro, myslím, že bych se potřeboval jen trochu prospat. Potřebuješ něco??
Armin🥰: Promiň, nechci tě rušit, ale jedna věc by tu byla...ale můžu ti to říct až se prospíš😘
Nechce se mi psát dál, ale...zajímá mě to, jako vždy...Vyhrává moje zvědavost...
Erenek😍: Ty nikdy nerušíš, povídej❤️
Armin🥰: No...půjdeš už zítra do školy??
Tak na to jsem nemyslel, máma mě doma nenechá... Budu tam muset, ale proč se ptá?? Proč to tak zdržuje?? Teď nedokážu prostě přestat psát.
Levi
"Crrr" Zasranej zvonek, to nemůže Hanji zajít otevřít. Když už mi tady pořád straší, může alespoň tohle pro mě udělat. Nemůžu se ani chvíli prospat...
"Dobrý den, vaše pizza" řekne ten chlápek za dveřma a s úsměvem mi podává krabici. Zaplatím a pomalu, ještě rozespale, mířím k pohovce, kde sedí Hanji a čučí do knížky, vždycky když čte, přestane vnímat celý svět. Nevadí jí hluk, nevadí jí vlastně nic... Docela to obdivuju, někdy bych taky potřeboval nic neřešit...
"Pizza!!" zvolám a zamávám jí jedním kouskem před očima, což ji konečně probere.
"Jé, ty už si vzhůru" poznamená překvapeně a zakousne se do pizzy.
Chci se na ní rozkřiknout, že to snad nemyslí vážně, když nechala půl hodiny zvonit ten otravnej zvonek...Ale rozmyslím si to, nechci se s ní hádat, i když vím, že ona by se jen zasmála... Dneska už se mi nechce nic, vůbec nic...
"Tak co, jak bylo ve škole??" nepřestává mluvit, ona nikdy nepřestává mluvit. "Fajn" odvětím jendnoslovně a doufám, že už mě nechá, ale to by nebyla ona.. "Máš tam kamarády??" "Ne" další jednoslovná odpověď, to jí ale zdá se nevadí... "Co učitelka??" "dobrý" kde pořád bere ty otázky...tentokrát už jen protočím očima...
"No tak...Levi, víš proč jsem tě poslala do školy??" řekne Hanji a usměje se, závidím jí tu neustálou pozitivitu... "Kvůli maturitě, abych si našel práci" odpovím jednoznačně. "Moc dobře víš, že to není jediný důvod..." řekne a trochu zesmutní.
Jestli to vím??? Samozřejmě. Ale nestojím o to, ani trochu o to nestojím!!
"Levi, vnímáš mě??" mává mi rukou před obličejem... "Musíš do společnosti, musíš si najít kamarády, musíš na něj zapomenout, musíš..." "Dost!!" zakřičím, neudržím se, nechci o tom mluvit, nechci mluvit o Něm... "Levi..." začne znova, ale já jí nenechám domluvit..."Ne, nech toho, já nemusím, nic nemusím" snažím se křičet, ale pomalu se mi láme hlas... "já na něj nemusím zapomenout, já nechci, já....to nedokážu..."
Eren
Erenek😍: Půjdu. Pročpak??
Armin🥰: Víš, nějak se mi nepovedla ta prohlídka školy s Levim... Tak jestli bys to mohlo zítra dokončit ty??
Cože??? Jak nepovedla?? Co se stalo?? To budu muset...budu muset...znova trávit čas s Levim... To né!!! Nebo...ano... Musím přiznat, že mě to vlastně docela potěšilo.... Jenže to né!! To není správné, tohle já přece nechci...nebo chci??? Jsem tak zmatený... Přemýšlím, tak moc o tom přemýšlím. To mi ale nevydrží příliš dlouho. Už zase se mi pomalu klíží víčka, už ani neodepíšu Arminovi, a upadám do říše snů.
