MADNESS [Avengers ff]

Memories don't die

-rok 2021, 19 února, přednášející sál Erskil University-

Sedím na lavici v přednášejícím sále a myslím na něco úplně jiného, odlišného než je přednáška profesorky Palmerové. Obvykle její přednášky o scénáristice mě baví a vždycky se dozvím něco nového,ale dnes to je jiné. Na všech je vidět,že jsou unavení ze včerejší návštěvy režiséra Sama Raimiho naší univerzity. Bohužel jsem si s ním nemohla popovídat, protože jsem se koukala na maraton seriálů od Marvelu což je velice posvátná událost.

Přemýšlím nad jedinou otázkou, která napadne každého fanouška světa Marvel po filmu Avengers:End Game.

Proč Tony? Proč?!

Vždycky když si vzpomenu na scénu kdy Tony Stark luksne prsty a všechno společné s Thanosem se rozpadne v prach a on zemře, tak se mi chce brečet. Když jsem End game viděla poprvé měla jsem depky z jeho smrti. Co jsem tvůrcům Marvelu udělala? Bohužel se se svými pocity z End game nemůžu svěřit, lidi ze třídy na vejšce a celkově ostatní mě mají za magora. Hlavně,že oni nic v životě nedokázali, jen krátkometrážní filmy. Já? Už jsem jeden krok v Hollywoodu.

Bohužel to je jen sen, který se nikdy nesplní.

Už jsem pomalu přivírala oči když v tom jsem uslyšela profesorčin hlas, které jasně volá mé jméno. Leknutím jsem nadskočila a rozhlédla se kolem sebe, můj pohled se upřel na naštvanou Palmerovou, která stojí před tabulí s rukama na bocích. Nadzvedla jsem obočí jelikož jsem byla úplně mimo, no to mám za to,že přemýšlím  nad čím nemám. Což já dělám častokrát.

,,Madness, co nám řekneš o pojmu fan-fiction?" Zeptala se profesorka hledíc na mě. Přejel mi mráz po zádech z jejího přísného výrazu, který ne a ne přestat. Nervózně jsem se zasmála,ale když jsem se rozhlédla po chvilce okolo sebe a všimla si,že se nikdo nesměje hned jsem přestala. V místnosti panovalo naprosté ticho, panenkama jsem tikala od profesorky k tabuli a zase zpátky. Dala jsem si neposlušný pramen vlasů, který mě lechtal v obličeji za ucho a začala vykoktávat odpověď:,,No...tak..fanfiction je dílo..um..nějakého autora...k-který vymyslel..umm..smyšlené pokračování čehosi?" nesměle jsem udělala tázavý tón na konci věty, z profesorčina   výrazu jsem vydedukovala,že moje odpověď je jakž takž správná. Super, odpověď se zdá správná. Teď záleží na profesorce, která měla pootevřená ústa  a nadzvednuté obočí, mlčky se obrátila zády ke mně a čelem k tabuli. Já si automaticky sedla zpátky do lavice. Koukla jsem pozorně na tabuli kam něco profesorka psala křídou. Otravný zvuk, který vždy hnusně skřípe mě nejvíc štval. Palmerová si sedla zpátky do židle u stolu čelem k nám. Na tabuli byl nápis 'Madness, prosím tě, už nemluv' velmi spisovně napsaný. Hned co jsem text uviděla tak jsem si na hlavu dala kapuci a sjela zády po lavici o trochu níž aby mi ostatní nevěnovali pozornost.

Asi po dvaceti minutách úmorného čekání zazvonil zvonek na konec hodiny. Rychle jsem si nandala věci do mého koženého batůžku a rychlým krokem vyšla z univerzity. Konečně jsem na čerstvém vzduchu. Nandala jsem si na hlavu svoje sluchátka a pustila si do uší svojí oblíbenou píseň Power od Little Mix. Už od svých 16 let jsem toužila mít nějakou tu superschopnost, být součástí těch všelijakých filmů o Avengers. Moje přání, které si vždy přeji na nový rok je mít (ovládat) telekinezi - superschopnost, kterou ovládá ve světě Marvel Wanda Maximoff/Scarlet witch. Je to moje oblíbená postava hned po Iron manovi a Captain Marvel.

Když jsem došla do svého malého,ale zároveň útulného bytu první co jsem udělala bylo to,že jsem si rychle sedla k televizi na gauč a už jel jeden Marvel film za druhým.

Při tom maratonu jsem docela tvrdě usnula, probudila mě však mě však rána z chodby. Znělo to jako spadnutí vázy na zem, kterou mám na botníku. Vyskočila jsem z gauče a všimla si,že mám na sobě furt moje venkovní oblečení. Aspoň,že tak. Bohužel nemám doma žádného psa, který by mě ochránil.. no ikdyž počítá se velká bista Rocketa Raccona ze strážců galaxie?  

Šla jsem potichu ke dveřím a div nezakopla o batoh, který jsem předtím pohodila po zemi. Venku už byla tma, něco okolo dvou hodin ráno. Lidi už musí spát, tak mi neříkejte,že mi zloděj půjde v noci shodit vázu z botníku a hned zdrhne. Samozřejmě, že už můj mozek začal  vymýšlet milióny  scifi příběhů o Avengers,kteří mi přijdou ve dvě hodiny ráno shodit vázu z botníku. Ale každý ví,že ničím si nemůžeme být nikdy jisti než to neoskoušíme.

Vykoukla jsem kukátkem na chodbu, nikde nic, jen tma a schody vedoucí do horního patra. Budu se tam muset podívat na vlastní oči což mi nahání hrůzu víc než pětka z matiky...no ikdyž

Odemkla jsem dveře a pomalu otevřela je. Vykoukla jsem jen z nich hlavou, na zemi se válela rozbitá váza a okolo ní kytky s rozbitou vodou. Tohle uklízet.. ten kdo to udělal tak ho čeká krutá smrt v rukou Madness Wilsonové.
Potichu jsem odcupitala od dveří směrem na chodbu. Viděla jsem na zdi obrys mužů a asi dvou žen, mluvili spolu,ale šeptali. Nemohla jsem poznat o čem mluví.

,,Starku! To nemyslíš vážně." povzdychl si jeden muž. Hned co řekl slovo Stark jsem znejistila a proplížila se k nim blíž, schovala se za schody a radši se nedívala na ně abych nepřivolala pozornost. Buďto jsou to cos-playeři nebo jen existuje opravdický chlap, který se jmenuje Stark či jsou to herci, kteří si zkouší scény na casting u Marvelu což je dost nepravděpodobné. Takže možnost  druhá je víc pravděpodobná.

,,Hele nikdo se neprosil o tvoje rady Čáryfuku!" odsekl další mužský hlas, který zněl úplně stejně jak hlas Roberta Downey Jr. Akorát s víc arogantním a egoistickým podtónem.

Dál jsem to už nemohla vydržet, nebudu tam jentak nečině se schovávat za schody a promarňovat šanci se setkat s herci. Napočítala jsem do deseti, vydechla a zvedla   se z mého úkrytu čelem k těm lidem. Nevěřila jsem svým vlastním očím.

Ahoj všichni tak co si myslíte? Budou to jen herci či cos-playeři? Jak byste se vy zachovali v dané situaci?