Budu tvým Ochráncem ff: Harry Styles

29.Kapitola

Z nessyného pohledu

Zase jsem byla samotná v té sklepní místnosti, která představovala moji celu. Brečela jsem a to dost, ale je mi jasné, že slzy v tuto situaci rozhodně nevyřeší. Musím se dostat pryč, to je oč tu běží. Jiný cíl teď rozhodně nemám.

Rozeběhla jsem se a rychle jsem vyskočila na kamenný parapet před oknem. Držela jsem se výčnělku ve zdi jen tak tak. Okno bohužel bylo překryto nějakou fólií, která mi zabraňovala alespoň malému výhledu z okna. Začala jsem vší silou bušit do okna. Okno ale pořád pevně drželo. Použila jsem všechnu svou sílu a vymrštila svou pěst proti sklu. Automaticky jsem přivřela oči, když se sklo začalo tříštit. Dokázala jsme to! Sice má ruku je celá od krve, ale to mě teď nemůže zastavit. Už cítím tu svobodu, kterou budu mít, až se vrátím zpět do bezpečí. Odlámala jsem všechny kousky střepů, abych si náhodou něco neudělala. Chytla jsem se z venku rámu a vysoukala jsem se kousek po kousku až ven. Jsem venku! Studený vítr mě zrovna ovanul, tak jako kdyby mě chtěl varovat.

Rychle jsem se zvedla ze země a rozhlédla se kolem sebe. Byla jsem před budovou, která je bez plotu a hned naproti je les. Je to moje šance. Myslím, že mi oči musí zářit od té naděje. Pomalu jsem se pohybovala okolo budovy. Zjistila jsem, že security jsou jen před vchodem. Což znamená, že můžu nepozorovatelně zmizet. Na chvíli jsem se zastavila a opřela o stěnu. Zavřela jsem oči.

~
Seděli jsme s Harrym na piknikové dece. 

Oba jsme se na vinoucí potůček pár kroků od nás. Oba jsme si přemýšleli nad svými věcmi, ale oba jsme si také užívali přítomnost toho druhého.

Líbí se mi náš společně strávený čas, ať už děláme cokoliv.

Harry vlastně rozhodl o mé budoucnosti, rozhodl že se dostanu k němu a pak vlastně taky.

Počkat cože? Já se vrátím?
~

Neklidně jsem otevřela oči a zaslechla hlasy. Polekala jsem se, snažila jsem se zjistit, odkud hlasy jdou. Jdou ze sklepa!

Na nic jsem nečekala a začala utíkat bez ohledu úplně na všechno. Prostě jsem musela zmizet. Možná to je blbost, ale aspoň to zkusím.

Běžela jsem, byla jsem už skoro u lesa, když jsem za sebou zaslechla hlasitý křik. Když jsem se za sebe ohlédla, uviděla jsem asi pět běžících mužů. A je konec!

Rovnou jsem zastavila. Nemám šanci utéct pěti vytrénovaným mužům. To rozhodně není v mých silách.

Muži se seběhli ke mně a pevně mě chytli, jako kdyby sem jim už utekla.

-
Máme tu 415 slov!
Omlouvám se, za méně obsáhlé kapitoly, ale mám hodně práce. Doufám, že to v týdnu bude lepší, blížíme se totiž do finále!

Neviděnou!
S pozdravem Matilda Zoel <33