Book of Books

První Den Na Střední

 Sedím klasicky za stolem a snažím se do sebe dostat minimální dávku živin, abych nějak dokázala přežít.

Znáte to... Nová škola, noví lidé, nový režim, všechno nové. Kolem žaludku hejno nepříjemných motýlů a vy do sebe máte ještě nacpat jídlo.

Prostě trága.

A ještě větší trága je to, že musím sama a busem.

Dvě hodiny v autobusech a to nepočítám přestupy.

Pozoruju se v zrcadle a musím říct, že jsem ráda, že jsem se nechala ukecat na šaty.

U mě nezvyk, ale vypadám v nich dobře.

Jednou se vyplatilo někoho poslechnout.

V autobuse to nenávidím.

Moc lidí na jednom místě, moc zvídavých pohledů a moc socializace najednou. Prostě nic pro mě.

Ale na výběr moc nemám, když z prdele kde bydlím nejede pořádně ani ten autobus.

Abych si ukrátila chvíli, čtu knihu a zároveň poslouchám písničky.

Přestup jsem málem nestihla a ještě budu muset až ke škole pěšky.

Teď začínám litovat šatů a podpatků, až teď. Tento kus oblečení většinou přitahuje moc pozornosti – nechtěné! - opačného pohlaví.

Ke zdrávce to mám z autobusáku nějaký kilometr.

A už teď nestíhám, kvůli zpoždění. Dokonale nám to začíná.

Ještě ke všemu, když nás ženou do školy už teď a některé školy mají až od pondělí. Sladké pondělí! Už teď mi chybí prázdniny a naše společné výlety všude možně na motorce.

Tyto prázdniny byly o dost jinčí, než jakýkoliv předtím.

Připadala jsem si jako ve snu a právě se do toho snu chci vrátit.

Když vidím všechny ty lidi začíná mi být na zvracení a oproti těm holkám si přijdu méněcenná. Všechny mají dokonalé oblečení, účesy, make-up a já si tady přijdu jak vidlák.

Doslova taky jsem vidlák, ale to je jedno! Mezi nima to jde vidět ještě víc.

Vstupuju do mně už známé budovy a snažím se, abych nebyla ušlapána v davu.

To nejsou lidi, ale zvířata.

Jako třídní jsem vychytala tu ženskou, co je babičky bývalá spolužačka. (zaplať Pán Bůh za ty dary)

Uvedli nás do celýho systému školy a já si už teď nic nepamatuju. To bude dobrý. Snad.

Po pomalu hodině, protože někdo je úplný debil a nechápu jak se sem dostal, nás pustili ze školy.

Že budou úvodní kecy jsem čekala, ale že nás budou i provázet po celým areálu bylo překvapení.

Už teď si nepamatuju, kde co je. Nice.

Teď ještě za prababičkou.

Bydlí kousek odsud, takže návštěva je něco jako povinnost.

Někdo na mě zapíská a já se se strachem v očích – v domnění, že to je někdo z mých nových spolužáků – otočím.

Úlevou vydechnu.

Doběhnu k němu a pevně Ho obejmu.

Že říkal, že si pro mě sem přijede si pamatuju. Ovšem, že to myslel vážně zjišťuju až teď. (vím jaký má problém vstát do školy kam musí, natož aby vstával kvůli mně)

Podá mi helmu – kterou jsem dostala k narozeninám - a já s jiskrami v očích sedám na ten „stroj zkázy" jak říká babička.

Na rozdíl ode mě řídí ještě dobře. Já jsem tady ten pirát silnic. Zadaří se...?

Cesta na motorce je prostě vysvobození a bublanina s jahodama od babičky boží dar.