Bylo půl páté ráno, když se můj potomek rozhodl začít cítit potřebu spatřit tento svět.
Chvílemi jsem měla pocit, že omdlívám, ale i tak to byla radost.
Konečně budu držet v rukách uzlíček štěstí. Devět měsíců jsem ho viděla jen jako tvorečka na obrazovce a teď ho konečně budu mít i v náručí.
Porodu jako takového jsem se vůbec nebála, ničeho jsem se nebála, byla jsem připravená, ale když na to došlo, začala jsem panikařit.
Nebyla jsem si ničím jistá a bolesti tomu nepřidávaly.
V šest hodin už jsem kojila uzlíček štěstí...
ČTEŠ
Book of Books
RandomSny, přání, úvahy a myšlenky, nic víc nečekejte : Třeba v tom najdete nějaký potencionál.