Book of Books

dědův stan

Probudila jsem se náporem slunečních paprsků a dolehla na mě realita.

Sbalila jsem si batoh, došla k jeho dveřím a doufala, že můj šílený nápad podpoří.

A on podpořil.

Sbalil si taky batoh a jel se mnou.

Projet Česko křížem krážem.

Taky to je důvod mého probuzení ve stanu.

"Lásko?" zahuhlala jsem do jeho ruky.

"Uhm" dostalo se mi odpovědi a pevnějšího stisku.

"Nechceš vylézt a dát si snídani?"

"Tebe si dám ke snídani." probudil se zcela nečekaně a vrhnul se na moje rty.

Nejdřív jsem se lekla, ale nakonec... Proč ne? Já se bránit nebudu.

Pomalu se rukama dostal pod moje šortky a šortky nebyly...

Nebo jsem o nich nevěděla.

Z rtů se dostal k mému krku a to je něco jako moje... Slabina?

Dokonale mi to stáhlo žaludek.

Ale to bych nebyla já... Odmítám jen ležet dole jako... Nevím co.

Otočila jsem role a spokojeně se usmála z vrchního pohledu.

Mokrou cestičkou se dostala k jeho tkaničkám od kraťasů a provokativně se usmála.

Miluju provokaci. Moje hobby.

Vrátila jsem se myšlenkami o půl roku zpátky a vybavil se mi onen moment.

Téměř totožný, ale tento současný je lepší.

Teď můžu.

Jeho kraťasy se někde potkali s mými a já se spokojeně usmála.

Cítila jsem jak zadržuje dech...

Poprvé...

Znovu se dostal nahoru a já ho výjimečně nechala.

Příště budu vedoucí já.

Pomalu se dostal kam potřeboval a já se prohla do luku.

Pocity, které mě pohltily, nejdou popsat.

Podvědomý pocit euforie, štěstí, touhy a slasti.

Poprvé a né naspoledy.

V malým stanu půjčeným od mého dědy.

Jsem šílená.

"Teď už si můžeme jít udělat snídani?" ukradla jsme mu červené, oblíbené tričko a pomalu se soukala ze stanu.

"Ty jsi šílená." začal se smát "A proto tě miluju" políbil mě 

"A já tebe..." usmála jsem se do jeho rtů.

A tak nějak začaly dva měsíce cest.